Schopnost zabít?

Co všechno se musí stát v lidské duši, aby byl člověk schopen zabít?
Dřív jsem si myslela, že stačí nenávist nebo agrese a pak nějaká ta zbraň a je to? Jak jednoduché, že? A přitom někomu vlastně stačí i mnohem méně. Dokáže druhého člověka zabít kvůli národnosti, vyznání, barvě kůže, jinému názoru. Někdo umře „jen“ proto, že se ocitl na špatném místě, ve špatnou dobu. Měl tu smůlu, že se připletl do jakého loupežného přepadení či jiného zločinu. Jiný se snažil pomoci jinému člověku, snažil se uklidnit rozhořčeného manžela útočícího na svou ženu. A sám na to doplatil životem. Někteří lidé udělali jen to, že nasedli do autobusu. Do autobusu se sebevrahem. Dneska už tu nejsou…
Znovu si pokládám otázku, co všechno musí člověk cítit, co všechno si musí prožít, aby byl schopný zabít? Už jen slovo „zabít“ by mělo být ověnčeno onou posvátnou hrůzou. Ale dnes je tomu úplně jinak. Často slyšíme člověka, který pod vlivem naštvání řekne někomu, že ho zabije. Jistě, nemyslí to vážně, ale neměli bychom s tímhle slovem přece jen zacházet opatrněji? Už i malé děti se v televizi dívají na horory s litry krve a s jedny z nejohavnějších způsobů, jak jen člověka zabít. Někteří lidé se přímo vyžívají ve sledování krvavých filmů. Ale co jim tyhle filmy dávají? Dokazují si tím snad, jak moc vydrží? Nebo chtějí v kině shlédnout hrůzy, po kterých jim svět bude připadat jako mírumilovná procházka růžovým sadem? Chtějí se ujistit, že co viděli ve filmu, se v normálním světě přece nemůže stát?
Dříve jsem si myslela, že pokud bych měla pádný důvod (Ale jaký důvod je dostatečný k zabití člověka?? Jaký?), že bych dokázala zabít… Nevím z jaké představy jsem přesně vycházela, proč jsem si myslela, že bych jednou byla schopná člověka, který mně, nebo jiným lidem moc ublížil, že bych ho dokázala zabít?
Zdálo se mi to snad jednoduché? Zkrátka jen najít pravou chvíli a daného člověka se zbavit??
Snažím se do téhle situace vcítit, podle mě je nejtěžší zvládnout období po vraždě. Určitě muselo být těžké i shánět zbraň, kdy by Vám při každém okamžiku připomínala, co chystáte udělat… Kdy by Vám signalizovala, že už jste moc daleko na to, aby bylo cesty zpátky…
A potom setkávání se s „obětí“, třeba každý den, před onou vraždou… Pohled na člověka, jehož život se chystáte předčasně ukončit. A on sám to netuší, že prožívá poslední hodiny svého života… Že naposledy vidí své blízké, že naposledy jde nakoupit… Jaké jsou pocity vraha, když nastane čas „vyúčtování“ ? Dokáže ještě před smrtící ránou člověku pohlédnout do očí? Dokáže žít po zbytek života s jeho pohledem v posledních chvílích života? Nebo raději oběť zabije zezadu, zbaběle, bez kontaktu očí?
…Tělo padající k zemi, lidská duše zhroucená na samém pokraji bytí… Poslední nádechy a výdechy, poslední zoufalé pokusy o záchranu… Bezúspěšné… Jak tohle všechno vrah vnímá? Co cítí, když tohle všechno vidí?
Zdá se mu o tom? Myslí na to? Dochází mu, jak jinak se to dalo vyřešit? Přemýšlí o tom?
…
Dokáže s tím žít?
Potkává další lidi, dál chodí po ulicích… Se svým těžkým břemenem v podobě svědomí… Potkává další lidi, co když je nějaký člověk podobný tomu, kterého zabil? Co když má někdo stejný hlas?
Vrací ho to zpátky na to místo, do té doby, kdy vraždil?
Všechno se připomíná… Vrací se zpátky… Ale už se to stalo.. Už nejde to jinak.. Nemůžete říci pardon, já nechtěla a vzít to zpátky… Už to nejde… Ten člověk už je mrtvý, mrtvý, MRTVÝ!!!
Můžete se akorát dojít podívat na hrob onoho člověka… Můžete vzpomínat, nebo snažit se zadusit výčitky svědomí...

A do konce svého života budete žít s tím, že jste ZABILI…