Potíže se jménem

Každý máme nějaké jméno, které nám kdysi vybrali rodiče. A ať už se nám líbí nebo nelíbí, jsme na ně zvyklí, patří k naší osobnosti. Představte si ale, jakého překvapení se dočkala moje sestra, když si v patnácti letech přišla vyřizovat občanský průkaz. Dozvěděla se tam, že se nejmenuje Jaroslava, jak si myslila dosud, ale Jaruška. Protestovala proti tomu, nacházela se zrovna v období dívčí puberty a na takové věci byla obzvláště citlivá, dokázali jí ale, že její pravé křestní jméno je skutečně Jaruška. V matrice to tak stálo černé na bílém ...

Jak se to mohlo stát? Po podrobnějším pátrání a „výpovědi“ tehdy dosud žijících svědků to bylo asi takto. Původně bylo domluveno jméno Jaroslava, ale když ji kmotřenka při křtu držela na rukou a starý pan farář prováděl obřad, potichu se zeptal - „a jak se bude děvčátko jmenovat?“ Kmocháček, který stál za ní, prý řekl - Jaruška... Pan farář to pak svědomitě a zodpovědně zapsal do svých lejster - a tak se to dostalo i do matriky. Sestra si toto jméno později nechala změnit na Jaroslava, ale když ji dnes někdo osloví Jaruško, nijak jí to není proti mysli ...

Kurióznější příhodu nám vyprávěl dědeček. On pocházel z Valašska, z údolí D... u Vsetína. Odedávna tam žila na samotě v dřevěnici rodina se zvláštním jménem - Sralovi. Lidé v dědině tomu byli přivyklí a nepřipadalo jim na tom nic zvláštního. Až na jednoho z jejich synů, Cyrila, který, přicházeje do mládeneckých let, měl s tím problémy. I když to byl ogara pohledný, žádná si s ním nechtěla kvůli tomu příjmení začít. Rozhodl se tedy, že si ho změní - a to, na Šťastný.

No, mezi námi, nejšťastnější řešení to zrovna nebylo ... Jen co to vyšlo ve známost, začali ho všichni nazývat Šťastný Srala - a tak mu to zůstalo. Zvyk je, jak známo, železná košile. Později se přece jen oženil, opravil si chalupu po rodičích, a měli, jak bývalo tehdy na Valašsku zvykem, se svojí Lidkou hodně dětí a později i vnoučat.

Do dnešních dnů je tato chalupa na samotě „u Šťastných Sralů“ obývaná a nikdo z místních se tomu přízvisku nediví ... Vždyť, podle mne, nezáleží ani tolik na jménech, jako na lidech - jací jsou, a jak se chovají k druhým. A to platí i o šťastné rodině Šťastných v  osadě D ... na Valašsku u Vsetína ...