Maska

Je to směšné… je směšné, jak nikdo nevidí tu masku, která říká, že jsem šťastný; šprýmař; rozmarný člověk, který si hraje se slovy. Pozorný milenec. Veřejný gigolo. Osoba, která se mění jako vítr, aby uspokojila všechny kolem sebe.
Je to vážně směšné. Ta maska je dokonalá a já jsem se stal dokonalým v jejím nošení. Už ani rodina a mí přátelé nevidí rozdíl. Slyšel jsem je o tom mluvit, když si mysleli, že nejsem nablízku.
„Sláva ho změnila,“ říkají. „Přece nemůže být pořád šťastný… nebo ano?“
„Kdo je to?“
„Co se to z něj stalo?“
Mýlí se. Tolik se mýlí. Sláva mě nezměnila. Sláva jen posílila efekt masky. Maska… to je to, co mě změnilo. Nasazuji ji na ochranu před světem a vím, že se jí nikdy nezbavím. Je mnou, nebo já jsem jí?
Štěstí… Co je štěstí? Existuje vůbec? Vím, že existovalo… dřív jsem byl šťastný… předtím. A nyní maska lže a říká světu, že jsem šťastný. Lže světu a říká, že jsem to já. To nejsem já. A nejsem šťastný.
Kdo jsem? Co jsem? To jsou dvě otázky, na které si tolik přeji znát odpověď. Normálně bych řekl, že jsem to já. Ale co znamená „já“? Rád bych řekl, že mé staré já ještě někde existuje. Ale není to pravda.
Býval jsem tak přirozený. Tak snadno jsem byl sám sebou, tak snadno jsem cítil. Když jsem se cítil dobře, usmíval jsem se; když jsem byl rozrušený, trucoval jsem; štěstí = smích; smutek = slzy. Jednoduše přirozený. JÁ.
Ale teď? Veřejný gigolo má jen jedinou emoci: věčné štěstí. Křičí: „Podívejte se na mě, žiju, abych vás těšil. Tak si se mnou dělejte, co chcete!“ Emoce nejsou v masce nic. Nemají žádný význam. Jsou jen ztráta času.
Lidé jednou řekli, že jsem příliš citlivý. Znovu nevidí. Možná jsem byl kdysi přecitlivělý, dnes necítím nic. Vlastně ne, cítím mrtvo. Jsem mrtvý. Trochu míň než smrt – smrtelná nicota. Ne, mé tělo se nerozkládá pod šesti stopami půdy, můj popel ani nebyl rozptýlen do vzduchu. Ne, ne, mé tělo stále žije, ale je to má duše, která je mrtvá. Má duše je mrtvá a já jsem mrtvý s ní a jediná věc, která přežívá, je maska.
Bože, pomoz mi, jsem pohřben pod maskou…