Některé mrchy bych střílela

Vždycky jsem byla zastánce toho, že psi mají mít mezi sebou kontakt. Přece jenom jejich společný předek byl nějaký Punťa, který je obdařil štěkotem, čenicháním a některým dal do vínku bohužel i trochu víc agresivity.

No prostě - pséci hrajte si.

Jako právoplatná panička jsem vždycky nadávala na chovatele, kteří svoje psy nechávali volně běhat a ti pak někoho pokousali, v horším případě roztrhali a zabili.

„Ty majitele by měli uspat, ne ty pejsky, ti jsou jen tak vychováváni!!“
Rozhazovala jsem vždycky zlostně rukama.

Tento názor jsem musela po dnešku tvrdě změnit. Nejspíš to mají lidé v povaze, že když se jich to netýká, tak mají jiný názor, než když se stane něco přímo jim.

A já sama jsem si dnes dokázala, že jsem naivka, pomalu už 16 let!

První svoji zkušenost, kdy jsem měla být sakra poučená, jsem prožila ve svých 8 letech.

Odjakživa jsem psy milovala, v rodině jsme měli vždycky lovečáky. Krásné, ušlechtilé hafany. Pak jsme si pořídili německého ovčáka. K němu jsem si vytvořila vztah, byl to můj miláček.

Ale není vždy dobře, když si dítě představí, že všichni pejsci jsou strááášně hodní a vychovaní. Možná to zní jako blbost, ale věřte mi, musela jsem na to přijít sama. Způsobem, na který se nezapomíná.

Byla jsem u kamaráda, ten měl taky německého ovčáka. Drbalo ho za uchem pokaždé šest děcek. Jenže černýho petra jsem si musela vytáhnout já.
Hladila jsem ho po zádech, když poprvé zavrčel. Odtáhla jsem se a on zavrčel znovu. A tentokrát i vystartoval. Nikdy v životě jsem se tak nebála. Slyšet, jak se vám trhá kůže a crčí krev, není moc pěkný zážitek.

Tenkrát jsem to odnesla 25 stehy na pravé straně hlavy a náraz o kámen způsobil trvalé problémy s ledvinami. O šoku nemluvě. Několik dní jsem nemohla promluvit, měla jsem strach, že se ta bolest vrátí. Vycházel někde zevnitř.

Jenže časem jsem ho zastrčila někam do pozadí. Začala jsem znovu mluvit. A po několika týdnech zase věřit psům. Důvěry jsem se učila na našem ovčákovi, ale jak předtím to už nebylo. A že jsme se spolu něco navyváděli blbinek.

Po osmi letech jsem na ten strach zapomněla úplně. Mělo se mi to připomenout teď. Ironicky na pátek třináctého.

Byla jsem se svým jorkem na procházce, když v tom se ke mně přiřítil nějaký vlčák a hned se vrhl na Maxe, okamžitě jsem ho vzala do náruče, ale nohu už jsem uchránit nestihla. Ten, s prominutím, hajzl mu do ní kousl. Každá matka ví, jak bolí, když její dítě brečí. To samé jsem prožívala, když moje dítě – Max – zakňučelo. Naštěstí žádná krev netekla, to bych toho vlčáka zabila na místě. Majitel se na to jen koukal v povzdálí a zavolal si ho, až když jsem stála s psíkem v náručí, celá od bahna a se slzami v očích, jak jsem byla v šoku.

Ale dnes jsem neměla strach o sebe, bála jsem se o Maxe. Co kdyby mu proboha nechytl nohu, ale hlavu. Co kdyby mu ublížil.

Pořád někde čtu o tom, jak jorkšíra roztrhali jiní psi. Ale pořád jsem si říkala, že mně se to stát nemůže. Přesně reakce Čecha.

Teď už vím, že tam tudy už nepůjdu, že budu mít pořád Maxe na očích, že ho budu brát kvůli každé prkotině do náruče, protože za něj cítím zodpovědnost a mám ho ráda. Nechci, aby se mu něco stalo.

A taky si myslím, že ne každý páneček může za to, že je jeho pes agresivní. Psi nejsou podle šablony, a až pak se přizpůsobují svému pánovi. Jsou to samostatné osobnosti a taky někdy mrchy.

A i když jsem proti násilí, tak dnes, kdybych měla po ruce pušku, tak toho čokla zastřelím. Oko za oko, zub za zub.

Kdo nezažil, asi mě odsoudí, ale já mám svoje zkušenosti a za těmi si od teď budu stát.