Paprsek noci

Poprvé jsem ji uviděl. Bylo to už dávno a přece se mi zdá, že je to jako dnes. Šla za ruku s malou holčičkou, ona sama byla ještě malá a přece už tak velká. Nejspíš se bála, zpívala si Irské balady a já poslouchal. Poslouchal jsem, sedící vysoko na stromě a hltal každé slovo. Tma byla můj přítel, mé útočiště a snad jen měsíc ozařující cestu by mohl říci, jak hrozně jsem chtěl poznat, pohlédnout do tváře té, která tu noc šla lesní cestou. Věděla o mně! A já jen sledoval, jak jejich kroky mizí dál do noci a doufal, že se naše cesty opět střetnou.
Vážený čtenář se jistě dovtípí, že naše cesty se střetly, vždyť jinak tomu nemohlo být, osud lze obelhat, ale nikoli změnit. A vítr fouká dál, oheň hoří a voda stále teče. Jenže nic není tak, jak mělo být, ve věcech prostých zavládnul chaos a krutovládu převzal chtíč a strach. Dlouho jsem se trápil otázkou, kde a kdy nastala ta chyba. Chyba, co změnila směr dění. A pokaždé jsem došel pouze k okamžiku, kdy jsem porušil pravidla, která jsem sám určil. Pramálo z nás vidí své vlastní stíny a já, Váš věrný vypravěč, jsem nebyl jiný. Porušil jsem to, co mi vždy bylo svaté, nekoukaje na to, jak polední světlo vyprchává a nahrazuje ho večerní. To večerní světlo, které mocné stíny na zemi vrhá, paprsky, ve kterých se topí rozum i srdce.
Rozumný člověk se přizpůsobí světu, nerozumný člověk se snaží přizpůsobit svět sobě, proto pokrok závisí na nerozumných lidech. Můj boj je podstata dvou věcí, rozum kontra srdce, smrt versus život. Světlo, tma, stále obklopen lidmi, jejichž mysl je pouhý vypínač, který rozsvěcuje či zhasíná mne jak žárovku. Jejich osud, duše, mysl je energie uvádějící v chod soukolí stroje. Vždy mají tu volbu zhasnout či rozzářit dění toho všeho kolem! Pravou pravdou je, že nemají šanci ovlivnit, jak moc světla či temnoty bude. Je to těšení se na bonbón! Či snad jiný by řekl: „Je to čirá hrůza a strach z neznáma!“ Jdoucí s těmito myšlenkami, povětšinou stejně nedbale zatáhnou za páku a uvedou stroj v pohyb, neuvědomující si podstatu dění, ni toho, že oni jsou těmi pány svého osudu, vždyť právě oni drží v rukou moc nad vládou světla či temnoty, nad vládou sebe sama.
Člověk vidí činy, člověk soudí činy! Nevidí však jejich okolnosti. Mnoho lidí říká, že se mnohé změnilo a já mohu pouze tiše souhlasit. Nikdo od doby, co se protínají naše cesty, nespatřil, co opravdu bylo a je. Nikdo nevidí bolest a žal toho druhého, pokud v sobě nosí svůj vlastní žal a bolest. Vyvrhnout se, nespatříte nic božského ani lidského, pouze černé lepkavé bahno. Tolko v sobě nosím, zhnusen sám sobě, zhnusen tím, že jsem chtěl být jako ostatní, že jsem opravdu jednou chtěl být sobec, na nikoho se neohlížet, mít něco, co opravdu moc chci.
Bolí to, chtít být jiný! Každý večer umírat a každé ráno se znovu zrodit. Nikdy nebýt to, čím nejvíce opovrhuji. Jenže já takový už jsem! Zbývá vydat se zpět k propasti a skočit. Jsme to, čím jsou naše myšlenky, ty mé jsou…