Viděti smrt

Tak teď nevím, jak začít - je to krátký příběh jednoho úseku života obyčejných lidí bydlících v nádražní budově maličké obce.
Přistěhovali jsme se se ženou před dvaceti roky a hnedle zpočátku jsme nepadli do oka našemu sousedovi Toníkovi. Jeho žena Eva byla moc hodná, pomáhala nám v našich začátcích a vždycky měla vlídné slovo. Usměrňovala Tondu, který se den co den vracel z hospody jak zákon káže a vyřvával ,,V prdeli bych se viděl!".
Vadil mu hluk našich dětí, vadilo mu i ticho a pořád hledal nějaký důvod, aby mohl někoho obvinit z čehokoliv. Pak paní Eva umřela a s ní cosi milého a dobrého. Od té doby Tonda řádil čím dál víc a odchodem do důchodu získal čas, který věnoval cele svému okolí; nikdo nebyl pro něj moc dobrý a všichni jsme byli blbci. Ale abych jen nehanil - pokud byl střízliv, byl super a byla s ním kolikrát legrace, což bylo málokdy a jen po ránu. Prostě chlast ho obrátil naruby a ukázal jeho skrytou tvář.
Jednoho dne ho odvezli do špitálu - musel podstoupit operaci srdce; netrvalo dlouho a musel na operaci kyčlí, dostal nové klouby a s postupujícími zdravotními problémy začal být Toník vlídný a člověk si s ním mnohokrát velice rád popovídal. Jakoby ho jeho bolest probudila a on si uvědomil svojí zlobu vůči okolnímu světu. Nedávno prodělal mrtvičku a co se vrátil z nemocnice, je na tom velice zle, den ze dne schází.
Jako kluk jsem ministroval v kostele mše a zažil jsem spoustu pohřbů a je zajímavé, že všichni než umřeli, jako by omládli. Jejich tváře byly hladké, bledě růžové... jakoby dávaly okolí najevo, jací byli jejich nositelé za dob svého mládí a totéž se pozvolna děje Toníkovi.
Před několika dny jsem se vracel z odpolední šichty ztrhanej jak budík. V domě jako obvykle tma a tak si to potmě štráduji po schodech nahoru; když jsem vešel do horní chodby, jakoby mne obklopil chlad a jasně jsem slyšel zašustění látky. Rozsvítím světlo, ale nikdo nikde... jen tiché vchody bytů. ,,Jsi přetaženej", říkám si a jdu dom. Ale to samé se mi stalo ještě další den. Pak vše utichlo a byl několik dní klid... až předevčírem. Vraceje se z noční, v domě ticho a šero - a co nevidím. Před Toníkovými dveřmi stojí žena v černém.
,,Co tady děláte?" ptám se; dům byl přece zavřený, tak jak se sem dostala. Žena se otočí, není ani hezká ani ošklivá, její tvář vyzařuje klid a pokoru a má velice tmavé smutné oči. V bílých rukách drží malý stříbrný tácek a uprostřed něj hoří zbyteček kdysi mohutné svíce. ,,Nic, já tu čekám..." povídá tichým hlasem a jakoby proplula okolo mne. A já cítím zase ten chlad a slyším šustění látky, otáčím se ke schodišti, ale nikdo tam není. Asi fakt magořím, říkám si v duchu.
Od té doby se nic podobného nestalo, jen Toník jakoby zase o něco víc omládl.