O moci slov

O moci slov

Slovo – základní stavební prostředek naší mluvy. Slovo, někdy tak krásné, jindy tak zraňující. Jsou lidé, kteří mají dar mluvit k lidu. Jedním z nich byli Hitler, který dokázal rozpoutat pouhou mocí slov druhou světovou válku. Dalšími byli například Gándhí nebo jiní, kteří slova obětovali službě lásky a uspěli. Vidíme tedy, že slovo může být dobré nebo zlé. Může podpořit, avšak také uškodit.

Dnešní doba je charakteristická mnohomluvností. Málokdo dokáže mlčet. Přitom člověk tak mnoho potřebuje mlčení. V mlčení se člověk začíná konečně zaobírat sám sebou, přemýšlí nad sebou a nad svým životem, má čas si odpočinout. Zatímco mluvení ho vede jen na povrchu, nikoli však do hloubky. A o čem se dnes mluví přece všichni dobře ví. Hodiny klevetění o tom, jak vypadá ten či onen, co je zrovna v televizi, co jsem kde četl a náhle je zabitý celý den a člověk má v sobě stále onen neklidný pocit. Tento neklid vzniká z toho, že nejsme schopni zastavit se, odpočinout si a mlčet.

Podívejme se, jak o tom mluvit náboženství. Takřka všechny směry (od křesťanství až po budhismus) mluví o potřebě mlčet. Mlčení je lék, který je uzdravuje vnitřní rány. Jestliže člověk neustále mluví snadno se dostává do kolotoče pomluv, hloupých řečí atd. To vede k tomu, že je pak neklidný, neví, co by sám chtěl, cítí, že něco není v pořádku, ale nedokáže říci, co to přesně je. V mlčení se člověk oprošťuje od vazeb světa. Jen si zkuste sednout v bytě do kouta a půl hodiny mlčet a nic nedělat. Uvidíte, jaké na vás přijdou myšlenky. U mnohých, to je ověřeno, se dokonce myšlenky stočí do hlubší meditace nebo i modlitby. V takových chvílích pak člověk může poznat sám sebe a smysl svého života. Teprve zastavení se v každodenním shonu přináší úlevu. Kdo toto jednou okusí, ten klid, tu pohodu, už se jí nebude chtít nikdy vzdát.

Podívejme se, co říkají o mluvení a mlčení mistři duchovního života.

Jeden mnich pravil: „Už je tomu třicet let, co se k Bohu nemodlím ohleděn nějakého hříchu, ale denně ho prosím: Ochraň mě před mým vlastním jazykem – a přesto denně jazykem klesám a hřeším.

Jednou jednoho mnicha shromáždění bratří zkoušelo, zacházeli s ním, jako by byl nic. Posmívali se mu. On jen mlčky naslouchal. Po rozpuštění shromáždění se ho ptali:“Otče, což tě to nerozčílilo?“ On odvětil? Ale ano, rozčílilo mne to, ale nesvolil jsem k mluvení.“

„Putování spočívá v tom, že mnich ovládá svůj jazyk.“

Na těchto několika výrocích vidíme složitost mluvení a mlčení. Člověk je stvořen, aby mluvil, zároveň mu však přemíra slov škodí. V dnešním světě, pokud nežijeme v klášteře, asi není možné žít v mlčení. Musíme mluvit. Ale měli bychom znát své hranice. Není třeba vyjadřovat se ke každé blbosti, není třeba všechno komentovat, není třeba každého hodnotit. Člověku se opravdu vrátí vnitřní klid, když ostatní někoho kritizují, ale on mlčí. Buďme si vědomi toho, že sami máme spoustu chyb. Vůbec nic na tomto světě nás neopravňuje pomlouvat druhé nebo je hodnotit. Ježíš k tomu říká:“Nejprve vyjmi břevno ze svého oka a pak se teprve starej o třísku v oku svého bratra.“ Tím chce naznačit, že nemáme soudit druhé. Spíše bychom svůj jazyk jako dokonalý nástroj měli používat k povzbuzování, k poučování (ale v dobrém slova smyslu), k vyjádření podpory a k dalším kladným věcem.

C.G.Jung píše ohledně slov: „Mluvení je mi stále častěji trýzní a potřebuji leckdy několikadenní mlčení, abych se zotavil z nicotnosti slov.“

Možná by tedy bylo dobré zastavit se předtím, než zase začneme něco hloupého plácat a zeptat se sami sebe:“Je to vůbec to, co chci říct, nějak podstatné? Nebylo by lepší nyní mlčet?“ Mlčet, když ostatní pomlouvají a hodnotí. Najít si každý den chvilku volného času a jen tak posedět v klidu doma nebo v přírodě, aby se vrátil vnitřní klid. Nebo přejít až do meditace a modlitby. Na závěr ještě jeden Ježíšův výrok:“Pochopte, člověka neposkvrňuje to, co do něj vchází, nýbrž to, co z něj vychází. Z lidského srdce totiž pochází zlo, nevěra, vraždy, krádeže, cizoložství......“