Promiň, já nebudu mít čas.

Vážně jsem tě potřebovala... Měla jsem výčitky svědomí, ale proč?? To, co jsem udělala, jsem si vyčítat nemusela, ty to víš a nemáš právo mě obviňovat. Chtěla jsem ti to říct, proto jsem volala a plakala tak moc. Byla jsem připravená, že dojedeš a já ti to řeknu. Zvládla bych to. Jenže ty jsi zase musel být s ní. Ty jsi zase neměl jak udělat, abys byl se mnou. Potřebovala jsem tě, strašně moc.
Ráno jsem se vedle něho probudila a myslela si, že to bude fajn, že vstanu, odejdu a život poběží dál, aniž bych se k tomu vracela. Otevřel mi dveře, řekl: "Ahoj, tak zas někdy..." a zavřel.
Nechal mě v tom hnusným baráku trčet, byla tam naprostá tma. Nevěděla jsem, jak odtamtud pryč. Celá jsem se třásla strachy. Když jsem konečně našla východ z toho zakletýho bludiště, rozplakala jsem se jak malá holka. Nevím proč. Byla jsem jak tělo bez duše. Pořád je tady ten hrozný pláč a neustálé myšlenky na něho a na tebe. Napsal jsi mi sms s jednoduchou otázkou a já nebyla schopná odpovědět. Nevnímala jsem okolí, nekoukala na cestu, jen šla. Přála jsem si, aby to ze mě všechno spadlo. Ale nic. A když jsem už nevěděla jak dál, zavolala jsem ti, ale ty jsi jen řekl ať nepláču, že to bude dobrý, aniž bys věděl, co se děje.
Všechno se točí kolem Tebe. Jde o to, kdy máš čas TY, kdy ONA nebude doma, kdy se budeš moct dostat z domu s nějakou úžasnou výmluvou, abys mohl přijet.
Pokaždé, když ti bylo hrozně, stalo se ti něco, byla jsem vedle Tebe. Mohla jsem Tě obejmout, chytit za ruku, dát ti pusu, nevykašlala jsem se na to. I když to byla maličkost. Ale když mně je smutno, když já mám problém, nikdy nemůžeš.
Nevíš, jak trpím, jak to bolí.
Až ti jednou zase bude hrozně, budeš mě potřebovat u sebe, promiň, já nebudu mít čas. Asi budu zrovna s kamarádkou řešit včerejší párty nebo to,že má pěkný vlasy nebo cokoliv jinýho, ale určitě nepřijdu.