Pár prázdných slov

Pár prázdných slov

Všude je tma. Pouhá tma. Nic víc. Jen ponuré měsíční světlo chvílemi probleskne ztemnělou noční krajinou.
Všude je ticho. Zlověstné ticho před bouří.
Odněkud z dálky sem doléhá jen zoufalý pláč. Pláč člověka, kterému za živa vyrvali srdce z těla. Je slyšet jeho nářky. Až najednou všechno utichne. Ano, konečně mu byl dán milosrdný klid a odešel do krajiny věčného zapomnění. Bůh mu dal život, teď mu ho i vzal. Možná to ale nebyl Bůh. Vždyť ten přece všechny své ovečky miluje. Nebo se to aspoň říká… Tak proč je nechává trpět? Proč?
Snad ani Bůh není. Kdo ví. Třeba není vůbec nic. Ani víra, ani láska, ani naděje… Jen zrada, smutek a slzy.
Člověk je přiveden na tento svět, jehož země je prosáklá krví a bolestí těch, kteří chtěli věřit, bojovali, šli za svými sny. A prohráli. Teď jsou mrtví. Zbude jen vzpomínka. Nic víc. Proč tedy bojovat, proč věřit, když vše se stejně změní v prach? Nemá to smysl. Člověk jen bloudí v tmách a ptá se sám sebe Kudy dál? Mráz mu zalézá za nehty, v srdci má chlad. A když už konečně někde v dáli uvidí slabé světlo naděje, zjistí, že je to pouhý přelud a klam. Osud ho srazí na kolena. Nechá ho zbitého a opuštěného. S dírou v srdci. A člověk cítí, že tohle je konec. Stojí na okraji propasti, dívá se dolů a touží skoncovat se životem. Jestli se tomu vůbec dá říkat život… Stačí jeden jediný krok. Ví, že už nemá jinou možnost. Nemůže jinak. Ničemu a nikomu nevěří. V duši mu zbyla jen prázdnota. Nic víc. A jen jeden krok je klíčem k jeho vysvobození. Váhá. Ale pak… Pak už jen padá a padá.
Sbohem lásko. Sbohem naděje. Sbohem živote.

A na hrobě je vytesáno jen pár prázdných slov:

„Za iluze se platí pláčem… někdy i životem.
Nevěřte člověku, zklame vás každý.“