Bezdomovci

Seděla jsem před obchodním domem a čekala na kamarády. Najednou ke mně přišel jeden bezdomovec, že by se mě chtěl na něco zeptat. Byl docela tolerantní, že když mu řeknu, aby šel, že se s ním nechci bavit, tak to pochopí a odejde. Avšak já jsem se s ním nemínila vybavovat a jeho přítomnost mi nebyla příjemná. Ale proč? Protože to byl bezdomovec? Nebo jsem se snad obávala toho, aby mě s ním neviděli kamarádi? Nebo ještě hůř, že by mě mohli odsoudit úplně cizí lidé, kteří se s ním také nechtěli bavit?
Proč jsem ho nemohla vyslechnout? Vždyť on po mě nic jiného ani nechtěl. Je to snad kvůli hluboko zakořeněným předsudkům? Proč se všichni tak hrozně obávají a straní lidí tohoto typu? Jsou to stejně tak lidé jako ostatní. Ano, nevypadají hezky a mnohdy ani nevoní, ale tohle je přece povrchní. Mají city jako my – proč píšu my, vždyť oni jsou také my – takže mají city stejně jako ostatní, potřeby jako ostatní ale i práva. Tak proč by měli být považovány za někoho méněcenného. Někteří za svůj osud nebo momentální situaci ani nemůžou. To snad musí pikat za hloupost ostatních, kteří jim přidělí nálepku BEZDOMOVEC a z této škatulky už nemají možnost se dostat?
Neodsuzuji je jako někteří, ale nejsem o nic lepší, když ani nemám snahu jim pomoci. Jenom chtěl, abych ho vyslechla, možná řekla svůj názor nebo poradila. Ale já ho místo toho odpálkuju jako spousta ostatních lidí. Po dobu co jsem seděla na té lavičce sem nepostřehla ani jednoho člověka, který by se k němu zachoval alespoň trochu hezky. O to víc mě mrzí, že jsem to nebyla já. Nechci být jako ONI. Bezohledná a bez zájmu o okolí a ostatní. Já přece ráda pomáhám lidem, ale asi pouze těm, které znám. Na světě je hodně lidí, co by potřebovali pomoct. Netvrdím, že bych všechny spasila, alespoň bych se o to mohla pokusit. A mohla jsem začít s tím bezdomovcem.
Já nechci být lhostejná. Nechci, ale jsem. Poslední dobou se zklamávám sama v sobě. Vždyť není tak těžké ztratit s někým pár vět. Možná jsem to neudělala, protože jsem si myslela, že jeden člověk světem nepohne. Ale to mě neomlouvá. Kdyby si to řekl každý, ani nechci vědět jak by to dopadlo. Nezbývá mi jen doufat, že se najde někdo, kdo nebude tak sobecký a lhostejný jako ostatní. Někdo, kdo nalezne odvahu pohnout světem. Já to asi nebudu, ale budu se snažit nebýt dalším nevšímavým člověkem.