Žít

Seděla u okna a dívala se na řinoucí se davy lidí. Její tvář byla vrásčitá, oči zapadlé a smutné. Život se jí zdál již zbytečný, ale smrt nekonečně daleko. A ona milovala daleké cesty. Cesty za poznáním, za slávou, za vítězstvím. Celý svůj život stavěla na cestách stoupajících vzhůru k nebi. Několikrát spadla dolů, musela se vracet, třeba i zabloudila. Ale stále šla dál v plné víře, že její cesta nebude marná. Teď však jen čekala na vrcholu, až přestane foukat vítr.
Vánek si pohrával s napadaným listím. Na lavičce seděl muž, pohrával si s prsty a sledoval různé hříčky barevných lístků. Prohrál. Věděl to. Nechtěl si to přiznat, ale prohrál. Jeho boj byl u konce, ačkoliv na to nebyl ještě připravený. Měl zkrátka tu smůlu.
Pohlédl vzhůru a vzdychl. Na nebi se stahovala mračna. Jeho pohled sklouzl o něco níž a přejel přes okna panelového domu, za nimiž panoval život, když vtom mu o oko zavadila tvář staré ženy poznamenaná životem i smrtí. Nekonečně dlouho se na ni díval a přemýšlel. Jsem jako ona? ptal se sám sebe. Ne. Ona již má život za sebou. Život, k čemu to jen je? Jednou přijde, chvíli se provětrá na vzduchu a zase hned zmizí. Člověk se cpe výš a výš a neuvědomí si, že to vlastně ani třeba nemá vůbec cenu. K čemu to je, když si na vás pak už nikdo nevzpomene. Lidi, co vás uznávali, nakonec odejdou za vámi na onen svět a po vás nezbude ani vzpomínka. Jen někteří jsou nesmrtelní. Ty voláme stále k sobě, oživujeme je a nenecháváme v klidu spát.
Zavrtěl hlavou. Ušklíbl se, poškrábal se ve vlasech a vstal z lavičky. Otočil se k panelovému domu zády a odešel. Myslel si, že se sem už nikdy nevrátí. A přeci…
Za měsíc procházel kolem. Všude již napadl sníh, co nevidět budou Vánoce a on ještě neměl koupený jediný dárek. Před časem by ho nenapadlo, že snad bude mít komu kupovat dárky. Teď si za ruku vedl dívku. Něžně krásnou a tuze smutnou. Nepromluvila ani slovo. Bála se toho, co by mohla říct. Žila v nejistotě, v nevěřícnosti.
Před vchodem stál černý vůz pohřební služby. Dívka na něj pohlédla a po tváři jí stekla jedna slza. Uronila ji, aniž by věděla pro koho. Najednou si uvědomila, jak je život pomíjivý. Otočíš se a je pryč…
„Pojď.“
Muž nevěnoval smutné události jedinou pozornost. Zapomněl na oči bez lesku, na vrásčitou starou tvář. A přece se v něm uschoval pocit, který se snažil zapřít. Před měsícem byl na dně. A ač si to nechtěl připustit, právě na lavičce před panelovým domem dostal zpátky chuť do života. Stalo se tak ve stejném momentě, kdy vybledlé oči pohasly a již trvale se vzdaly nadějí.