Já a můj beznadějný život.

Dneska, protože jsem vyjmečně neměla moc práce, jsem se podívala na jeden film, byla to Moderní popelka, v te postavě popelky jsem se poznávala, až na pár malých rozdílů. Vždycky když se divam na takové zamilované filmy, tak bych to strasne chtela nekdy zežít, vím že je to nemožné a navíc v mojem věku, ale přece každý má nějaký sen a za ním by si měl, přeci jenom asi jít. Když končil, tenhle ten film, začla jsem brečet a chtěla se na něj dívat znova, a musím se přiznat, že jsem se do toho filmu zamilovala, protože ja už jsem si něco v tom životě zažila, ale vim že to neni zdaleka ani desetina, toho co mě čeká. Minulý týden, jsem chtěla aby tento život vůbec nebyl, ale pak jsem si řekla, že mi je jedno co si kdo o mě myslí, ti co vě mě věří, tak ty nesklamu, ale já si prostě věřím. Jak bylo v tom filmu.. " Nedovol aby tě strach z prohry vyřadil ze hry" , tohle si snad budu pamatovat do smrti. Bude to taková moje věta, která vždy když budu na dně tak mi dodá seběvědomí..