Ztracená naděje

Stála uprostřed slunečnicového pole, uprostřed žluté výhně, která neměla konce. Žlutá barva jí oslňovala, přímo ji okouzlila. Přivřela své smutkem naplněné hnědé oči a vychutnávala si ten překrásný pohled, který jí velmi uklidňoval, pohled na žluté moře. Utekla sem za účelem sledovat tu krásu a čistotu, která jí prostupovala tělem a zaháněla smutek a nenáviděnou nespravedlnost. Věděla, že svět je plný zloby a zášti, věděla, že bude muset bojovat, byla připravená..., ale bohužel už toho na ní bylo moc. Chtěla nespravedlnosti čelit, chtěla rozdávat radost a pomáhat jiným. Nyní ale už v sobě tuto ochotu nedokázala nalézt, jakoby se před ní schovala někde v hloubi její duše...Pohlédla vzhůru k nebi. Bylo zatažené, šedivé, občas s nádechem tmavě modré. Ta kombinace barev ji děsila. Ty barvy tvoří její život, zpočátku žlutý, radostný, poté tmavý označující smutek, zlobu, utrpení a poté modrý, že by návrat k lepšímu? To nevěděla, ale přesto v to doufala...Z tmavé části začaly pozvolna k zemi padat kapky deště, které jí proplétaly vlasy a padaly na její sluncem opálený obličej a mísily se s jejími nahořklými slzami. Ty kapky deště v její duši hasily zlobu a vztek na onen svět. Vychutnávala si každou kapku dopadávající na její tělo. Prosila přírodu, žluté moře, prosila nebe, aby jí pomohli, aby jí vrátili zpět touhu po žití. Prosila o spravedlnost...Bylo jí vyslyšeno? Najde odhodlání žít?
Naivně si myslela, že změní svět, že ho otočí k lepšímu, avšak nyní má jiné mínění. Byla stvořena k tomu, aby žila, cítila a také k tomu, aby trpěla. Bude dál žít, bude toužit po spravedlnosti,po neposkvrněné žluté barvě, avšak ona tento svět již nezmění, ona sama ne...