Stíny Myšlenek

Sedím potmě a pozoruji hru světla a stínu na protější zdi. Světlo pouliční lampy se jen těžce prodírá skrze větve a listí javoru stojící mu v cestě. Jak vítr pohybuje listím, obrazce se mění - snad tak rychle jako myšlenky. A přeci je tu rozdíl... myšlenky se vrací a tepou v hlavě vyvolávajíce směs různorodých pocitů.... obraz na zdi má pokaždé jiný tvar, nikdy se neopakuje... jako vteřiny života.
Vidím tvář svého otce, má veselé modré oči, jeho ústa se němě pohybují... cosi mi chtěl říci. Obraz vystřídá obraz... vrávorající otec vchází do dveří, je z něho cítit hospoda a rum... běžím k němu a on udeří... jednou, dvakrát... slané slzy a bolest... křik maminky a bijící otec. Trhám sebou, v duši mám hořký pocit nespravedlnosti a bolesti, svírá mi hrdlo a vnitřnosti.
Zapaluji si cigaretu a slastně vyfukuji kouř... oči znovu bloudí po odrazech stínů. Maminka krásná a laskavá, dotýkám se jejích tváří a ona pusinkuje malé ručičky... dotýká se nosem mých tváří, její vlasy mne šimrají a cítím heřmánek. Pak vidím maminku plačící, se zarudlýma očima plné bolesti a smutku... ,,neplač maminko" ... ona vzhlédne a pohladí mne po vlasech. ,,Já nepláču"...Pálí mne prsty, rychle uháším zbyteček cigarety.
Vedle v dětském pokoji je slyšet kňourání, po špičkách vcházím, děti spí. Nejmladší synek ze sna něco říká a háže sebou. Usedám na pelest postele a hladím tu jeho malou hlavu, ve které se každou chvíli zrodí nějaká lumpárna. Začíná se usmívat a po chvilce pravidelně oddychuje... odcházím a tichounce přivírám dveře. Pohled sklouzne na rychle měnící se hru světla a stínů, vidím sám sebe nad svým synkem a je mi dobře. A tak mne napadá, že nejen světlo, ale i myšlenky mají své stíny.