Když andělé pláčou

Andělé pláčou, když vidí, jaké mezilidské vztahy panují mezi lidmi na planetě Zemi v 21. století – jen samá zloba, zlost, nenávist, škodolibost a samolibost.
Andělé pláčou, když vidí, kolik lidí žije v chudobě na ulici. Krvácí jim srdce při pohledu na nevinné děti, které, místo aby prožívaly krásné dětství, přežívají ze dne na den uprostřed hnusných špinavých ulic a jediným jejich útočištěm je pofiderní parta, které se chytnou v naději, že by mohly začít žít nový a lepší život! Kéž by!! Parta je ještě větším nebezpečím, než opuštěné ulice uprostřed noci. Právě ona totiž mladé generace vede k záhubě.
Andělé pláčou, když sledují, jak z mladých lidí rostou gauneři, kteří vidí pouze sami sebe, pak kariéru, peníze, potom dlouho nic a pak možná lidi, kteří kolem nich denně prochází.
Andělé zuří, když vidí feťáky, kteří by byli schopní pro dávku fetu klidně i vraždit. Andělé zuří, když pak vidí jejich potácející se postavy a nepřítomný pohled zírající kamsi do blba. Copak s tím nejde něco dělat??? Copak by feťáci nemohli zkusit žít i bez toho svinstva, které brázdí jejich mozek, tělo i žíly??? Nebylo by jim bez drog líp??? Co z toho života vlastně mají??? Nejsou sami sebou, vidí kolem sebe duchy, démony a všechno jiné, jen ne realitu.
… a co teprv mladá generace… ta že by měla spasit svět a vůbec nás všechny??? No, tak to těžko… s jejich laxním přístupem ke všemu a ke všem se té spásy patrně nikdy nedočkáme!!! Panebože, vždyť i ode mě se to očekává, i já patřím do té mladé generace – to je dost hrozné zjištění.
Ale já přece nikdy nebudu jako většina mých vrstevníků, nikdy se ze mě nestane drzý, povýšený fracek, který se na všechny dívá shora a skrze prsty. Nikdy se v mém slovníku nebudou nacházet pojmy jako škodolibost či nenávist.
Řekla bych, že mě mí rodiče vychovali do 21. století až příliš slušně. Za výchovu jsem jim samozřejmě vděčná a jsem ráda za to, že jsem taková jaká jsem.
Jen mám oprávněné obavy, že budu v dnešní mládeži vyčuhovat z davu a že se mezi nimi možná i dost předvídatelně ztratím…
Smějí se andělé vůbec někdy??? Mají někdy taky radost??? Nebo furt jen pláčou??? Asi jo, ale smíchu si fakt moc neužijí. Jsou jen světlé výjimky, které by jim mohly udělat radost, ale moc jich není…
Asi by se mělo ,, něco“ honem rychle změnit – dokud je čas!!! Jenže to půjde dost těžko, pokud vůbec. Vždyť lidé vedle sebe dlouho žijí, pak se jednoho dne vzbudí a zjistí, že vlastně vůbec neví, kdo vedle nich leží, kdo s nimi sdílí jejich postel… Proč??? Protože se celé dny jen míjí, každý si jde za svými zájmy a se svým partnerem je vlastně už jen ze zvyku. Neuvědomují si, co mají, dokud to neztratí. Pak už jim pláč ani žal nepomůže!!! Oni svou šanci měli a promarnili ji…
Proto by uplakaní andělé měli na Zem poslat anděle s ,, lidskou tváří“, který by nám ukázal, jak správně žít a jak odstranit to, co naše lidstvo vede k záhubě…
… a kdo ví??? Třeba bychom se i konečně dozvěděli, jak to vypadá, když se andělé smějí…