Pocity, emoce....

Každý jsme velká a jedinečná osobnost. Dokazuje to už ten fakt, že jsme schopní přežít.
Ale co si budeme nalhávat, ač jsme jakkoliv velcí, nebo jakkoliv silní, někdy je toho na nás prostě moc.
V tom našem velkém a silném těle se skrývá mnoho senzorů, které zaznamenávají pocity z celého těla.
Všechny tyto pocity se shromažďují v srdci. Ty úplně nejsilnější si tam také ponecháváme.
Někdy jsou naše pocity tak velké, že v srdci zůstat nemohou, nevejdou se tam.
A tak se musí postarat i zbytek těla a to (nejen vnitřek těla).
Tyto ,,velké pocity“ nazýváme emocemi. Je to stav při kterém prožíváme něco pozitivního nebo negativního.
Ty z okolí, aniž by nás znali, snadno rozpoznají naše emoce, naše pocity ovšem nikoliv.
Někteří z nás se zkrátka naučili své emoce ovládat a stali se tak z nich dobří herci.
Když nás ovšem něco příšerně rozesměje je těžké udržet si kamennou tvář a když nás něco hluboce raní je těžké si udržet úsměv. Přesto to někteří z nás dokážou.
Když nás něco raní z venku většinou to spraví operace. V tom případě uvnitř nás je to zákrok mnohem složitější. A každý z nás si ho lečí po svém.
Můžeme jenom použít šablonu, kterou někdy někdo vytvořil před námi na velice častý a opakující se problém. To jestli bude fungovat ovšem záleží zase jen a pouze na nás.