Každý začátek je těžký

Začátky jsou vždycky chmurné. Vím to z vlastní zkušenosti, z vyprávění přátel a známých, z knih a nebo i z televize. Začít je vždy těžké. Když se člověk narodí, musí se hned naučit mluvit, chodit, jíst a tak dál. Tohle je ale jen začátek všech začátků. Pak přijde příchod do mateřské školy, kde musí být bez rodičů v kolektivu neznámých lidí. A když už si dítě konečně zvykne, musí přestoupit na základní školu. Tam se musí naučit sedět v klidu ve školní lavici, dávat pozor a potom se ještě vlastně musí naučit učit. Takhle si ve škole pobude devět let. Za tu dobu, si školu určitě nezamiluje a už se těší až mu školní docházka skončí. Ale koncem deváté třídy si najednou začne uvědomovat, že se mu z té školy nechce, nejen kvůli spoustě přátel, které ztratí, ale i kvůli tomu, že ví, že bude muset znovu začínat na střední škole. A tam, jak je všeobecně známo, jsou začátky velmi těžké. Dokonce tak, že někteří ten začátek nepřestojí a školu musí změnit. Během školních let se u člověka objevuje spousta nových věcí, citů a tím pádem i začátků. Například přicházejí první lásky, které se v životě dospělých berou na lehkou váhu, ale ve skutečnosti jsou pro vývoj člověka velmi důležité. Dále následuje zaměstnání a dospělý život...
I z vlastní zkušenosti vím, že začátky jsou těžké. Ať už to byli začátky v dramatickém kroužku a později v divadle, nebo jen začátky ve flétně. Vždy to šlo na začátku dost ztuha, ale nakonec jsem to zvládla a dotáhla hodně vysoko a v případě dramaťáku doufám že to ještě hodně daleko dotáhnu. I když myslím na budoucnost. Přestupuji na novou školu a nevím jak tam to učení budu zvládat. Jednou bych se chtěla přestěhovat do Irska, i když to nemusí být natrvalo, ale vím z vyprávění jiných lidí, kteří se do Irska, nebo i jiných zemí přestěhovali, není nejtěžší se tam dostat, jak si někteří lidé myslí, ale udržet se tam a nezemřít hlady. Někomu se to nepodaří a vrátí se s prázdnou, nebo dokonce zadlužený zpátky do rodné vlasti.
Ale těžké začátky nemusí být jen u lidí, ale i v technice. Jako příklad si vezmu třeba televizi. Když se začala vyrábět, byl to velký pokrok techniky, ale málokdo si televizi pořídil. A ten kdo si ji pořídil, tak se hodně často po večerech nudil, protože při vysílání bylo na denním pořádku, že nastaly nějaké problémy a vysílání bylo ,,z technických důvodů přerušeno‘‘. A podívejte se na ni dnes. Má ji doma téměř každý a technický problém nastane jen výjimečně.
Je opravdu každý začátek těžký? Určitě existují výjimky potvrzující pravidlo. V mém případě se to stává když jedu třeba na tábor, kde neznám vůbec nikoho. Pro něj´koho to může být docela nepříjemné, ale já to beru jako plus. Rychle se seznamuji, a tak si velice brzy najdu nové přátele. Ale to je v mém případě asi vše k lehkým začátkům. Někdo by vám možná pověděl víc, ale já už neznám nic ani z vyprávění.
Takže když to shrnu, začátky jsou opravdu těžké, ale přesto si myslím, že ještě těžší něž začátky jsou konce. Je těžké rozloučit se s lidmi, které jste měli tak rádi a teď víte, že už je asi nikdy neuvidíte. Je těžké skončit hrát divadlo, když jste se tolik let dřeli až do posledních sil, abyste ho mohli hrát. Je těžké vidět sutiny domu, který jste si v mládí sami postavili. Je těžké vidět umírat své přátele, rodinu. Je těžké vědět, že vás už nic nezachrání před smrtí. Jak jednou kdosi řek ,,Smrt není zlá, jen umírání je hodně těžké.‘‘ A když člověk ví, že na tom světě něco dokázal, že je na tom světě rád, odejít z něho je těžké. Ale ,, Člověk balamucen nadějemi tancuje do náruče smrti.‘‘ Takže asi není dobré věřit, že za vše může těžký začátek a později bude vše v pohodě. Musí se proto něco dělat. Kdo je líný a nemá snahu, nikam to nedotáhne v těžkém začátku bude neustále. Život se nesmí žít jen v naději v lepší život. On nepřijde sám. Musíte pro to něco dělat. Ale naděje v sobě nějakou naději mít musíte, ale nesmí být jediná. Musíte mít ještě odhodlání, víru, chtíč, ale hlavně odvahu. Těm kteří právě začínají těžký začátek, nebo konec, přeji hodně vytrvalosti a odvahy, protože bez toho to nikam nedotáhnou.