Proč žít

Zase další obyčejný den. Vstanete, protáhnete se a najednou zjistíte, že jste ztratili smysl žít. Váš sen se rozplynul, všechny naděje v jednu jedinou zatracenou chvíli pohasly. Není to však konec. Je to začátek. Začátek něčeho nového. Přišel čas odhodit dětinské způsoby a vystoupit z nich jako rovnocenný dospělý člověk. Člověk, kterému stojí zato žít. Najdete si nový sen, o jehož splnění budete bojovat. Krůček po krůčku budete postupovat dál a dál a jednou se to vysněné stane skutečností. A tehdy si uvědomíte, že jste se ten den vydali správnou cestou. Stálo vás to sice hodně úsilí, ale máte, po čem jste toužili. Jsou také totiž ještě další dvě cesty. Ta první, plná opovržení nad vámi samými, a ta druhá, která má rychlý spád a ještě rychlejší konec. Houpající se oprátka.Jsou totiž tací, jenž raději opustí tento svět dobrovolně, když se jim jejich sen zhroutí jako domeček z karet. Nesnesou to pomyšlení zklamání a tak s tím raději rázně skoncují. Bohužel, se zklamáním odchází i jejich život. A oni už se vrátit nemohou. I kdyby třeba chtěli.
Ostatní takto rázný konec odmítají. Odmítají ale i učení novým způsobům. Zůstávají stát na místě a nakonec vezmou zavděk tím, co přijde první. A tohle je podle mne horší než dobrovolný odchod z tohoto světa, poněvadž tito lidé se doslova ubíjejí zaživa. A uvědomí si to, až když je příliš pozdě.
Teď, v závěru, mi zbývá snad jen říci, co se snažím touto úvahou vyjádřit. Ale to já neprozradím, na to musí přijít každý sám.