O smrti

O smrti

Ta, co bere naději nebo ta, která ji dává? Ukončuje život nebo je to nový začátek? Pro někoho představuje nevýslovný strach, pro jiného je krásná. Jaká je vlastně smrt?

Smrt definitivně ukončuje proces lidského života na této zemi. O tom není pochyb. Někteří tvrdí, že jde o ukončení fyziologických procesů v těle, další prosazují, že lidská duše pokračuje dále ve svém životě. Kde je tedy pravda? Má ji jedna strana nebo druhá?

Můžeme se shodnout na tom, že smrt ukončí náš pozemský život. Proto se nejprve podívejme na život samotný. Je to sled událostí, které v posledním důsledku ovlivňují i to, jakým způsobem zemřeme. Nezřídka se stává, že se člověk na smrtelném loži snaží na poslední chvíli dát do pořádku své záležitosti. Urovnat spory v rodině apod. Já osobně bych chtěl umřít tak, že když se otočím zpět, uvidím kus práce, kterou jsem vykonal. Že jsem tady zanechal odkaz lásky, že jsem dobře vychoval své děti, že jsem možná někoho obrátil na správnou cestu životem. Lidé, kteří žijí jen tento život a nemyslí dopředu, jsou jako slepí. Obě oči mají nevidoucí a nakonec padnou do černé jámy. Během života nemyslí na smrt samotnou a ta je pak zastihne nepřipravené. Takoví lidé často na smrtelné posteli s hrůzou zjišťují, že jejich život nestál za nic, že to byl jen ztracený čas, avšak již jim nezbývá čas na nápravu. Žijme tedy svůj život tak, abychom v okamžiku smrti nemuseli litovat mnoha ztracených dnů, měsíců a let ve svém životě. Abychom se mohli otočit zpátky a pohlédnout s hrdostí životu do očí. To je první předpoklad pro smrt. Dobře prožít život.

Dnešní společnost dělá ze smrti strašného bubáka. Smrt je něco, co překazí Vaši kariéru, ambice, úspěchy. Smrti je třeba se vyhýbat, smrt musíme ignorovat, ba dokonce musíme dělat, jako by tady ani nebyla. Smrt je něco nesmírně zlého, co raději ani nevyslovujme. V rádiu o smrti raději nemluví. V televizi ano, ale jen v akčních filmech, kde smrt slouží pro pobavení diváků. Na ČT 1 občas dávají pěkné filmy o smrti (např. Hledání dobré smrti – vřele doporučuji), ale kdo by to dnes sledoval že? Plastická chirurgie brání stárnutí, lékaři vymýšlejí pilulky, které zpomalí chátrání tělesné stránky. Otázkou ale zůstává, čeho se vlastně tak bojíme? Byl nám dán život jako dar. Nic víc, nic míň. Smrt je také dar. Člověk prožije život, který mu byl odměřen a je na čase ho ukončit. Je na čase přestoupit před soud a ukázat své skutky. Jaký jsi žil vlastně život! Smrt je přirozenou cestou, která ukončuje naše pozemské putování. Není na ní nic hrozného, potupného nebo zlého. To jen člověk z ní dělá nestvůru.

Dříve měli lidé ke smrti velkou úctu. A jak to vypadá dnes? V nemocnicích se pomýšlí na eutanázii, když má člověk velké bolesti! Místo, aby umírajícímu poskytli kvalitní personál, duchovního vůdce a anesteziologa, který by zabránil těm nejhorším bolestem, raději se podbízí možnost eutanázie. Lidé již nepohřbívají své mrtvé. Dochází k případům, kdy je tělo spáleno a popel rozprášen. Hlavně rychle! Ať už to máme za sebou! Ať se na to co nejrychleji zapomene! Člověk už pomalu ani neumí truchlit. Místo toho se zběsile vrhá do života ve snaze zapomenout, ale hluboká ztráta přitom zůstává vtěsnána v jeho nitru. Teprve oplakání mrtvého a vyrovnání se s jeho smrtí přináší do života to správné světlo. K tomu se váže i chápání bolesti a nemoci! Mnoho lidí se pouze snaží zbavit se nemoci, místo aby se ptali:“Jaký význam má tato nemoc v mém životě? Co nového se mám naučit? Proč jsem vlastně nemocný?“ Místo aby byl člověk po nemoci duchovně a psychicky bohatší, stává se spíše zatrpklým a vystrašeným.

Smrt je jen přechodem jinam. Občas připomínám větu, kteoru jsem někde četl:“Ještě nikdo se přeci z bran smrti nevrátil, aby vám řekl, jak to tam vypadá? Proč se tedy smrti pořád bojíte?“ Vždyť po smrti nemusí být jen tma, lopata a hlína, která dopadá na víko rakve. Může tam být i světlo, nový život a třeba i ....Bůh.