Hloupost

Sedím na třetím schodu u potoka, poslouchám poslední pramínek šumění splavu.
Nebude dlouho trvat a tok se zastaví. (Pak že nejde zastavit tok času, stačí aby nepršelo. Jen kaluže tikotu zbudou).

Slunce mi svítí do tváře, mhouřím oči. Jo, je tu nádherně. Na druhé straně se strhne křik. Chlapík křičí na ženu, stojící u plotu.
„Koukejte ty stromy skácet! To si myslíte, že to listí ze zahrady budu pořád uklízet?“
Žena se chabě brání. „Ale vždyť už jsme vloni pár stromů skáceli.“
„A tyhle tři – to je co? To si na podzim uklidíte. Vezmete si smeták a hrábě a budete makat!“ „Ale ..“
„Co ale, chcete je, tak budete makat!“
Žena se otáčí a odchází.

Podívám se na vodu. Je lepší se ponížit, nebo prohrát? Je tu i jiné řešení? Třeba to, co použil strýc té paní. Teď už je druhým rokem v sanatoriu pro duševně choré. Co udělal? Vzal toho chlapa kladivem po hlavě.

Sedím na třetím schodě. Pode mnou se pomalu zastavuje čas tekoucí vody. Dívám se na ty zbylé stromy, chlapík běhá po zahradě. (Mám rád černý humor). Smutně se usměji. Dal malou. Nerozsvítilo se mu, ani nezhaslo …..