Bez něj

Kolik se už objevilo úvah na téma smrt a život? Stovky, tisíce, miliony…každý občas přemýšlí, co bude pak, po životě. Má svojí představu,ale pravdu se dozví až na tom pomyslném konci, až po posledním nadechnutí. Ale já teď nechci napsat další z milionu. Na tento motiv se jistě objevilo také spousta prací, ale přesto přidám další. Bojím se smrti, jenže ne té mojí. Vím, že je to hloupé. Neznám ten pocit, někoho ztratit…ne takhle definitivně. Vím, že mám obrovské štěstí. Ale přesto mám příšerný strach. Abyste pochopili, umírá mi děda, pomalu,ale obávám se, že jistě. Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím. Vždy, když nám babička zavolá, že je děda zase v nemocnici. A nebo když ho vidím, pohublého a bez sil. Co budu dělat, až tu nebude, až ho ztratím? Zastaví se čas? Přestane se točit svět? Ne, myslím že ne. Jeden odejde, druhý se narodí. Mohu proti tomu něco namítat? Nemůžu,ale ráda bych. Chtěla bych něco změnit. Copak lidé mohou dýchat dál, když můj děda už ne? Jsem sobec, vím to. Nedokážu si představit, že se ještě usměji, až odejde. Užírá mě představa, že to udělám, zasměji se. Vím, že to tak bude. A to je ta věc, kterou si stále vyčítám. Svět bude pokračovat dál a já také. Už teď za to sebou pohrdám. Protože svět bude úplně jiný. Alespoň pro mě. Copak můžu zapomenout? Ne, to nikdy. Ale jak se pak mohou lidé ještě někdy smát, když o někoho přijdou? Nechápu to. Nemůžu to přeci jen tak přejít, pokračovat dál. Vždyť on tu nebude. Děsím se té představy, co bude pak. Mám pocit, jako bych stála s dědou před velkou černou propastí, kde uprostřed je most. Oba budeme chtít přejít. On spadne. Já půjdu dál. Protože pro něj už tato cesta není. Budu se muset dívat, jak padá do té hluboké propasti a přitom pokračovat do neznáma. Ale vždyť tohle já nechci. Nic nezmůžu. Chápu, že každý jednou umře. Jen nevím, jak může člověk pokračovat dál. Jak budu moct žít dál, když tu najednou děda nebude. Chápete aspoň trochu, co tím vším chci říct? Vím, že nejspíš budu pokračovat dál ve své cestě životem, i bez něj. Jen se za to už teď nenávidím…