O kráse, smutku a Valašských lesích

Není nic krásnějšího, hezčího, líbeznějšího, úžasnějšího, než jasná noc ve Valašských lesích, když hvězdy nádherně stříbrně svítí na modročerném nebi. Nikde jinde na světě není větší krásy.
Tam je můj domov, tam toto vše mám ve svých dlaních, i když tak daleko jsou ty dlaně mé. Ale přesto všechno je mi tak smutno, nepředstavitelné nejsmutnější smutno. Smutno, že ani slzy nemohou téci.
Na co to vše, když se nemám s kým rozdělit o tu nádheru. Takovou krásu jeden ubohý člověk sám nemůže ani snést. Ani ten zatracený bůh, kdyby byl, by ji nesnesl.
Jakoby mne tíha té krásy zadupávala do země, jakoby přímo říkala: „Jsi sám… sám…“ A na druhou stranu z mého nitra má duše mne kope, bouchá, mlátí a křičí: „Já chci ven! ven! Chci letět k těm hvězdám, tam není samoty, tam je věčnost.“
A ať je ta věčnost jak chce dlouhá, ta má duše nedá mi klidu. Nedopřeje mi dne v němž by ten žal z mé nesmyslné mysli alespoň na hodinu zemřel.
Nechci si tu krásu nechat jen pro sebe, však takového člověka není na Zemi a snad ani ve vesmíru, který by chápal krásu, smutek a přírodu, který by je chápal transcendentálně. Takoví jsou mrtvi! A jen ti vše chápou.