Životní příběh

Znáte ten pocit, být úplně na dně? Myslím si, že většina z vás ano. Nechci tu teď rozepisovat pocity a myšlenky, které se odehrávají v hlavě, když člověk dýchá, ale přesto má pocit, že je mrtvý. Nedokáže se nadechnout, nedokáže cítit radost, nedokáže jen tak jít dál. Nedokáže zapomenout, že viděl…jde mi o okolí, jeho reakce. Co udělá většina, když zjistí, že umíráte zevnitř? Uteče? Všimne si toho vůbec? Zjistila jsem, že lidé dokáží být úžasně slepí, když odmítají vidět pravdu. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se řídí heslem:Co vidět nechci, neexistuje. Ale vždyť to takhle vůbec není. To je takový problém si přiznat pravdu? Ano, asi je. Mám s tím vlastní zkušenosti. Nesplácávám z větru jen moje teorie. Sebepoškozování, nová móda? Ani bych neřekla, spíš se o tom víc mluví. Sama patřím mezi to procento. Nebo patřila? Nevím, možná. Opravdu je možnost, že jsem tuhle část překonala? To se uvidí časem Ráda bych vám pověděla svůj životní příběh.
Ani už nevím, proč jsem si začala ubližovat. Byla v tom zvědavost? Možná, ale hlavně v tom byla bolest, sebenenávist, touha po trestu. Možná někteří z vás neuvěří, ale opravdu to pomůže. Nechci nabádat ostatní, aby to také zkusili. Pomůže to, ale není to řešení. Naopak, všecko se jen zhorší. Najednou se začnou objevovat další a další důvody, proč si ublížit, proč znovu sáhnout po noži. Touha potrestat se za to, že si ubližuji, touha něco cítit, překonat psychickou bolest. Je tolik důvodů, ale možná bych to nazvala jinak. Záminka. Začala sem přímo vyhledávat ty záminky, abych měla proč si ublížit. Ten pocit byl tak opojný a svým způsobem krásný. Ale jednoho dne si to člověk uvědomí. I u mě tento den nadešel. Sesbírala jsem všechnu odvahu, co jsem měla a řekla jsem to mamce. Její reakce byla na jednu stranu očekávatelná. Brečela, toužila si to nějak vysvětlit. Ale ne pochopit. Sama sobě si namlouvala, že je to jen mládí, puberta, co mě k tomu dohnalo, že to přejde, bude dobrý. Opravdu sem toho chtěla nechat. Člověk občas zatouží po úsměvu. Jenže za několik týdnů nastaly vánoce. Nebyly šťastné, naopak. Člověk má šanci vidět, jestli žije v rodině. Já jsem z toho měla pocit, že jsme jen čtyři lidé žijící v jednom bytě, náhodně se potkávajíc. Najednou sem neviděla jakýkoli důvod, proč si neublížit. Rodina je základ. Ale co když najednou zjistíte, že není? Měla jsem v té době přátelé. Bylo jich pár a já jsem chápala jejich vzácnost. Pomáhali mi, strašně moc. Věděli pravdu, ti nejbližší. Podpořili mě a pomohli mi. Ale já na ně v tu chvíli zapomněla. Neviděla jsem, nechtěla jsem vidět, jak jim ublížím tím, když po tom noži sáhnu. Udělala sem to. A znovu ten úžasný pocit. Nedokáži ho popsat. Všechno opět začalo nanovo, jen ve větší míře. Přestala sem vidět hranice. Nechtěla sem si je uvědomovat. Odmítala sem se jimi řídit. Toužila jsem po bolesti, po smrti. Myslím, že kdyby mi jednou jeden člověk nezavolal, myslím, že bych tohle už neměla šanci napsat. Později sem sáhla i po žiletce. Jednou jedinkrát a přesto mi bylo už za pár hodin jasné, že tohle je ta největší chyba. Telefonát přítele mi pomohl začít myslet. Dva lidi mi opravdu hodně pomohli. Dodali mi odvahu. Ptáte se k čemu? Vyhledat pomoc, odbornou. Bylo mi jasné, že tohle zvládnout nemůžu a nemůžu se obrátit plně ani na své nejlepší přátelé, protože sem je nechtěla stáhnou sebou dolu, na to sem je příliš milovala. Obávala jsem se toho dne. Nešla jsem hned k psycholožce, ale našla jsem si krizové centrum. Také tam byla odborná pomoc, ale zcela anonymní. Nevěděla jsem, co mám očekávat, děsila jsem se toho. Toužila jsem utéct. Ale našla se osoba, která mi řekla, že tam půjde se mnou. Nebydlela ve stejném městě a stejně chtěla přijet. V ten den D přišlo další překvapení. Nebyla jsem na to sama, přijeli za mnou ti nejbližší, jak jsem si jich v tu chvíli vážila, i když sem to asi nedala úplně najevo. První návštěvu krizového centra jsem měla za sebou. A v ruce papírek s datumek a časem další návštěvy. Nakonec sem tam byla několikrát a přijala jsem jejich papírek s číslem a adresou psycholožky. Byla jsem rozhodnutá tam jít. Pak ale přišla opravdu velká deprese, mnohem větší, než ty předchozí. Nezvládala sem to, možná sem ani nechtěla. Opět se mi rozmazávala ta hranice. Opila sem se. Nikdy nezapomenu na ten den, na tu noc. Tak moc sem si nechtěla ublížit a na druhou stranu jsem tak moc chtěla…neviděla sem východisko, sáhla jsem tedy po alkoholu. Byla to chyba, z dnešního pohledu to vím. V opilosti sem to zvládala mnohem míň, že i mamka si všimla, že se něco děje. Řekla sem jí to, znovu. Musela jsme jí to říct podruhé, protože ona to prostě vidět nechtěla. Řekla jsem jí i o krizovém centru, o psycholožce. Řekla mi tenkrát, že je na mě pyšná. Ale teď už jí to nevěřím. Jak mohla být, když zjistila, že se řežu? A pak nastalo mnohem horší období než kdy dřív. Psycholožka nepomáhala, dělala věci jen horší. Stejně tak zhoršilo situaci to, že to mamka věděla. Držela jsme se jen kvůli pár lidem. Kvůli nim sem si uvědomovala nebo se snažila si uvědomovat, že tohle není správné. Snažila jsem se zvednout, marně. Následoval i psychiatr, antidepresiva. Bylo to horší a horší, ten pocit, že musím mít prášky. Cítila jsem se špatná, špinavá. Mám problémy důvěřovat jen tak lidem, chce to hodně času. A ani to někdy nestačí. Jak sem tedy mohla mluvit s psycholožkou či psychiatrem? Musela jsem, ale byly to pro mě chvilky utrpení. Neměla jsem pocit, že by to pomáhalo. Když se na to dívám z dnešního pohledu, pomohli mi přátelé, ne doktoři. Uvědomuji, jaké štěstí to mám. I když teď jsou vztahy s některými horší a stalo se mnoho věcí, vždycky jim budu vděčná a budu je mít ráda a svým zvláštním způsobem je budu pořád milovat, i ty, které jsem z různých důvodů ztratila. Už jsem si neublížila pár měsíců, ani nevím přesně kolik. Jenže také si uvědomuji, že až se něco stane, šáhnu nejspíš po noži. Protože to budu chtít, nechci se toho vzdát. Neubližuji si z důvodu, že nechci ublížit přátelům a také si to v tuhle chvíli nemůžu dovolit. Mám za sebou poslední návštěvu psycholožky, skončila sem s tím. Něco přes půl roku jsem vyhledávala odpornou pomoc, teď už o ní zájem nemám. Ani neočekávám pomoc od rodičů či příbuzných. Rodina je základ, ale oni nejsou moje rodina, já mam jinou. Mojí přátelé jsou moje rodina.
Tak tohle je můj příběh. Je zajímavé se na to vše podívat z dálky, na reakce okolí. Někteří lidé to odmítali vidět, jako moje matka, i když to měli přímo před očima. Někteří se jen zasmáli mým chmurným náladám a depresím s tím, že to přejde. Někteří mnou pohrdali a někteří pomohli.