Krev

Někteří z vás možná s napětím očekávají co že to vlastně bude za psaní. Hmm, to mě těší. Neumím psát, nevím jak se úvahy píší. Je středa, ranní hodina, sedím v autobuse a pádím po mladoboleslavské dálnici směr Jičín. Připadám si jako v krabičce od sirek, stačilo by škrtnout a shořel bych na popel a pak už jenom fouknout. Byl bych všude ve vzduchu s vámi, které mám tak rád. Ale díky dostupné moderní technice mohu stále dokola poslouchat jednu a tu samou písničku. Tedy žádné hoření se nekoná. Ostatní kolem sedí, buď spí, čtou nebo jen tak čumí do blba. A já? Hledám tu svoji touhu. Chtěl jsem si číst, ale nemohu. Nemohu se soustředit. Hlava opřená o sklo, myšlenky a první slzy. Slzy zoufalství, slzy plné prázdnoty. Mám vůbec právo plakat a stěžovat si? Stěžovat si na hloupý život, který ani nevím jak správně žít. Proč nám v porodnici nedali nějaký pořádný návod na to jak se proplétat těmi křivolakými uličkami. Slzy už přestaly téct, ale proud myšlenek ne. Otevírám tedy notebook a začínám psát tyto nesmyslné řádky. Zamyšlení, úvahu nebo co to vlastně má být. Kroutíte hlavou a já se vám ani nedivím. Jsem divný, to vím,nepotřebuji to slyšet od vás. Jedu do Jičína, darovat kousek sebe, kousek toho červeného, my lidé tomu říkáme krev. Prý se bez ní nedá žít? Nevím, asi ne, ale půl litru, které tam dnes nechám mi prý neublíží. Těším se jak malé dítě, pokaždé. Ty pocity štěstí a radosti, které mne přitom provází prostě nedokáži lépe popsat. Je to asi má blbá vlastnost, snažit se dát vše co je ve mně ostatním. Vlastně jsem to dával pouze jedné osobě. Tobě … ty víš. Snažil jsem se Ti dát vše dobré co se ve mne ukrývá. Vím, často jsem k tomu přidal i něco horšího, ale v kom z vás se neukrývá něco zlého. Neumím lidem ubližovat, zákeřně, vědomě. Když už se stalo, bylo to pouze mojí hloupostí, mojí neznalostí, mojí naivitou.
Je mi stále smutno. To je ale věta, opravdu hodná člověka, kterému bude za nedlouho 28 let. Teprve, cítím se tak mladý. S veškerou mě vlastní naivitou jsem se v 19ti letech oženil. Nabídl jsem své sny, své touhy, svoje představy, své já té jediné, kterou jsem v životě poznal. Nabídl jsem Ti svoji lásku, svoji věrnost, svoji úctu.
Tak a tady druhý den odpoledne přerušuji psaní … to co jsem napsal v autobuse nemám sílu publikovat. Nemám sílu to říct veřejně. Nemám sílu …. Prostě nevím. A opakovaně se přesvědčuji, jak je vrtkavé chtít slyšet nějaké rychlé závěry, rozhodnutí. Co je vlastně trvalé, co je správné? Ále… jenom krátké zamyšlení. Včera jsem měl 17 odběr krve. Znamená to, že 17ti lidem, tedy zatím asi jenom 16ti koluje v jejich žilách moje krev. Jsem na to docela pyšný. Přemýšlím, co jsem jim do jejich života přinesl. Myslíte, že jsem jim dal kousek svého já? Že jsem je tím třeba trochu ovlivnil, změnil? K lepšímu, k horšímu? Asi hloupé otázky .. no co naplat, prostě mě napadají .. místo abych pracoval a vytvářel nějaký pracovní návod. Krev se budu snažit darovat pravidelně, co nejčastěji a co nejdéle to bude možné. Třeba jsem i někomu zachránil život, třeba je mi za to i vděčný. Třeba si občas v noci vzpomene před spaním na tu nehodu a na operaci, kterou musel podstoupit a na tu transfuzi krve A1B+. Prý to zas není až tak běžná krevní skupina. Že bych se začal cítit výjimečným?
Opět začínám být domýšlivý... Dostal jsem se ve svém životě, ve svých myšlenkách do míst pro mne zatím nepoznaných. Vše je jednou poprvé. Jsem sám na sebe zvědavý, jak obstojím. Snad stejně dobře jako ve svém postoji ohledně darování krve. Jo ještě jedna poznámka bokem, jsem v registru dárců kostní dřeně. S takovou tichou touhou a nadějí očekávám, že mi jednou zazvoní telefon a tam se ozve … byl jste vybrán jako vhodný dárce. Byl bych tak šťastný.
.
A pár drobných informací na závěr. Víte, že těch půl litru krve se vám obnoví ještě tentýž den? Samozřejmě pouze z pohledu objemu ... a červené krvinky jsou prý zpět do třech týdnů. Teoreticky by se dalo darovat krev každý měsíc. Ale zas tolik není potřeba. Lidské tělo je neuvěřitelné. A pokud si prý dáváte krev do zásoby pro autotransfůzi, tak se dokonce chodí třikrát po týdnu ...
A kdy jdete vy. Já, opět 14. listopadu.