Vzpomínala jsem na dětství...

No, ne úplně malá, tak v rozmezí 6-16 let, i když nejvíc to mám spojené s Příbramí (tzn. 6-9,5 roku). Asi je to přitažené za vlasy, ale vybavují se mi pouze dvě témata, začnu tím, které se mi vybavuje silněji – sebevražda. A to ne v takové té obecné rovině. Zcela konkrétně. Kdybych se chtěla zabít – jak by to bylo nejrychlejší, nejméně bolestivé a co nejnenápadnější? A taky aby to vyžadovalo co nejméně odvahy. A myslím, že v několika případech byla odvaha to jediné, co mi chybělo. Věděla jsem, že nakonec bych nebyla dost statečná na to, abych si ten fén do vany hodila, nebo abych udělala ten jediný pitomý malý krůček dolů z balkonu ve čtvrtém patře. Ale přesto jsem to nikdy nepokoušela. Nikdy bych z vany nešáhla na fén, ani kdyby byl vypojený ze zásuvky, a nikdy bych se neodvážila třeba jen naznačit přelézání zábradlí na balkoně. Co kdyby… Co kdyby mi najednou ruplo v hlavě a já to přeci jen udělala? Co kdyby se stalo něco, co by mi dodalo ten poslední nutný impuls? Věděla jsem, že nechybí mnoho. Ale byla jsem strašný strašpytel. A nenáviděla se za to.
Aspoň jsem o tom ale uvažovala. Jaké to je, když člověk leží ve vaně plné vody a v natažené ruce drží zapnutý fén? Co cítí, když ho pak vidí padat? Úlevu, že se konečně rozhodl? Obavy, jaké to bude? Strach, jestli třeba právě neudělal finální chybu? Konečně – udělat by to mohl stejně dobře i zítra či za týden, tak proč zrovna dnes? Teď??
Co člověk cítí, když jím projede 230 voltů? Bolí to? Nebo jen trochu zabrní? Zanechá to na těle nějaké viditelné stopy? Vyrazí třeba pojistky v bytě? Spousta otázek. A přicházely další a další…
Kdybych to udělala – kdo by mě asi našel? Jak by reagoval? A jak by reagovali i všichni ostatní? Co by si o tom celém mysleli? A co by s nimi bylo dál? Nikdy jsem se necítila nějak nepostradatelná, život by šel prostě dál. Jen už beze mne. Proč také ne, že.
Kdysi jsem přišla na zajímavou věc – hrozně moc jsem se tehdy na něco těšila. Strašně hodně moc. Už nevím, o co se jednalo, ale vím, že od té doby jsem se už na nic tak moc netěšila. A v té chvíli mě naprosto spontánně napadlo „Kdybych to chtěla udělat, tak dnes ne. Až potom.“ Ani nevím proč – vždyť je to naprosto evidentní – ale mě tehdy tato myšlenka, tohle zjištění, udivilo. Proč mě tohle napadlo jen tak? Jako bych měla pro co žít… Určitě šlo o nějakou úplnou blbost, ale jednalo se o ten pocit, o tu chuť do života, odhodlání třeba i bojovat jako asi nikdy předtím ani potom. Nevím proč to tak bylo, ale v mé paměti to zůstalo.
Dnes už o sebevraždě tak často neuvažuji. Dříve to bylo téměř každý den, teď už jen zřídka, když se něco nedaří a mám extrémně špatnou náladu. A docházím v podstatě ke stejným závěrům jako dříve, jen ty scénáře jsou trochu jiné a možnosti se rozšířily.

Jako dítě jsem uvažovala ještě o jedné věci, a tou byl útěk z domova. O ten jsem se také nikdy ani nepokusila. A to především proto, že mi to připadalo neracionální. Už jako 6leté dítě jsem si dokázala spočítat, že bez peněz se moc daleko nedostanu.
Často jsem se snažila vymyslet, co bych dělala, kdybych opravdu utekla, ale nikdy jsem na nic kloudného nepřišla. V Příbrami jsem byla dokonale odříznutá ode všech vrstevníků (nesměla jsem nikomu na návštěvu), také jsem nesměla sama ven, a krom toho jsem ani nedostávala kapesné. Něco jako Linka důvěry tehdy nejspíš ještě neexistovalo, a my stejně neměli telefon.
Jednou – bylo to v zimě – jsme s bráchou cosi provedli, když jsme byli u babičky a dědy na Pleši. Děda nás za to vyhodil ven na chodbu. Bylo to večer, venku už byla tma a my na sobě měli pyžama. Brácha jen tak stál za dveřmi, ale já šla v papučích ven do sněhu, a po cestě pryč. Nechtěla jsem tam být, chtěla jsem pryč. Samozřejmě mě pak někdo zatáhl zpět dovnitř a ještě jsem dostala namláceno, co lezu ven. Ale vždyť oni mě tam sami vyhodili! Tohle jsem opravdu nechápala. Zevnitř mě vyhodí, ale venku být taky nesmím. Cítila jsem se jako v pasti.
Párkrát mě také napadlo, že by třeba stačilo se o útěk jen „pokusit“ – odejít a nechat se hned najít. Možná by to ostatní přinutilo zauvažovat, že tu něco není úplně v pořádku. Že asi nejsem šťastná. To jsem ale nechtěla. Stejně to všichni věděli, a já chtěla utéct problémům a tomu všemu. Nechtěla jsem poutat pozornost a vzbuzovat soucit. Prostě jsem nikdy nebyla herečka…

Dětství je prý ten nejkrásnější věk. Trochu bych to poopravila – ne nejkrásnější, ale nejjednodušší. Člověk téměř o ničem sám nerozhoduje, nemá žádnou zodpovědnost, nemusí se trápit dlouhým uvažováním, jakým způsobem se v té které situaci zachová, jakým směrem se vydá, a kterou alternativu zvolí. To ale vůbec nezaručuje spokojenost a bezstarostnost. Naopak je to možná ještě horší. Člověk je nešťastný, ale nemůže nic dělat, nijak to ovlivnit. A pokud ano, tak pouze velmi radikálními kroky, jakými je již zmíněný pokus o sebevraždu či útěk z domova.
Kéž by co nejvíc dětí nebylo nešťastných, či aspoň bylo tak zbabělých jako jsem byla já. Pokud ne, třeba se připraví o možnost si to někdy v budoucnu vynahradit…