Nejvíce lidí klopýtá o práh svědomí

V literatuře se věnujeme ruským autorům 19. století, z autorů mohu jmenovat například Lva Nikolajeviče Tolstého, Ivana Sergejeviče Turgeněva a Fjodora Michajloviče Dostojevského. Naším úkolem v této slohové práci bylo zamyšlení nad dílem Zločin a trest od posledního jmenovaného autora, přesněji řečeno nad svědomím.
Dílo Dostojevského je příběhem chudého studenta Raskolnikova. Zabil starou lichvářku, která mu půjčovala peníze, protože nebyl schopen ji dluh splatit. Zahladil stopy zločinu, ale výčitky svědomí pořád neodcházely z jeho mysli, pořád se držely v jeho hlavě, a pak si uvědomil, že pokud o tom někomu neřekne a nebude pykat za svůj čin, bude žít ve strachu a ve špatném svědomí.
Když jsem chodila na základní školu, potkávala jsem tam dva naprosto odlišné typy lidí. Petr měl doma téměř vše, nejnovější elektroniku, oblečení, plno kamarádů, se kterými se bavil, ale netuším, zda se dali považovat za dobré přátelé. Martin byl tichý, téměř žádné přátelé, vyrůstal v neúplné rodině. Matka mu neustále něco vyčítala, ale on si to nebral, věděl, že jednou bude všechno v pořádku. Petr se se svými kamarády vsadil, že vyhraje ve fotbalovém zápase nad Martinem. Proč si zrovna vybral jeho jako terč? Můžeme předpokládat, že by se jednalo o zesměšnění klidné duše, ale Martin byl těžký soupeř. Nastal den zápasu, Petr se připravoval a napadlo ho, že udělá nějaký vtip, aby se ostatní zasmáli. Protože to nebylo poprvé, měl u sebe nachystané projímavé kapky, vzal Martinovu láhev s pitím a nalil velké množství do ní. Dívali se všichni, kromě soupeřů. Nikdo nic neřekl, nepoznamenal. Zápas mohl začít. Martin si vedl opravdu dobře, ale stalo se, co Petr celou dobu očekával. Martin rychlostí blesku utíkal do šaten a už se nevrátil. Petrův tým vyhrál, věděli, že nejednali podle pravidel, ale z vítězství se moc radovali. Všichni byli veselí, až na Kryštofa, Petrova hráče – ten začal mít výčitky svědomí, plně si uvědomoval, asi jako jediný, že hra byla nečestná. Vyčetl to Petrovi, ten ale byl na vše připraven, jednal jako vždy, nezáleželo mu, zda působí druhým bolest a strasti, ohlížel se pouze na svůj prospěch, Kryštofa tedy setřel, na rozdíl od něj žádné špatné svědomí neměl.
Jan Werich s ironickou nadsázkou tvrdil, že svědomí je v mnoha případech přepych. Existují tedy lidé, kteří se bez svědomí obejdou? Krátký příběh je tomu důkazem, že takoví lidé jsou. Chybí jim zpětná vazba, která lidem říká, že tohle ještě mohou udělat, ale naopak tohle už udělat nemohou. Lidé, kteří nemají žádné zábrany žijí mezi námi. Člověk se zlým svědomím by totiž zpytoval svůj čin a měl by pochybnosti. Vracela by se mu vzpomínka v podobě výčitek nebo špatného svědomí. Potom se objevuje lítost, která je velkým ukazatelem našeho chybného chování. Netýká se naší osoby, ale určité konkrétní věci, navíc nás motivuje k aktivnosti a k napravení chyb.
Pocity viny jsou důsledkem našeho vlastního sebehodnocení. Když si včas uvědomíme napáchanou škodu, můžeme ještě ledacos změnit a získat. Získáme nové zkušenosti, ale poznáme také jací opravdu ve svém nitru jsme. Potom se také dokážeme prosadit v tom, co děláme.
Každý z nás má jiné svědomí, někdo si neláme nad ničím hlavu, a někdo si z běžných problémů neví rady, občas má i špatné myšlenky. A kdo za zrození špatných myšlenek nejčastěji může? V dětství se ztotožňujeme s hodnocením svých rodičů, chováme se většinou podle jejich pravidel. Někdy se stává, že rodiče vedou své dítě k dokonalosti. Kvůli takovým rodičům si musíme dát pozor, na to, až se začnou objevovat pocity viny, protože často mají takové výčitky stejná schémata. Potom si říkáme – tohle se nesmělo stát a považujeme se za špatného člověka. Když ale máme špatné svědomí, nedokazuje to, že jsme skutečně špatní.
„Ten, kdo udělá chybu a neopraví ji, dopouští se další chyby.“ Takže bychom se tohoto měli držet a pokud se někdo něčím provinil, měl by své chyby a svoji vinu napravit.