Přátelům

Jste sobci, když nechcete vidět jak vaši přátelé trpí. Je vám jedno, že jsem smutná. Vy to nevidíte. Nezajímá vás, proč pláču. Myslíte si, že jsem spokojený člověk a přitom jsem strašně nešťastná, když vidím, jak se k sobě chováte. Jste na sebe hnusní. Vytahujete tu nejhorší špínu. Proč mi říkáte, co kdo kdy dělal nebo říkal? Proč si myslíte, že mě to zajímá. Závidíte mi snad, že se bavím se všema. I s těma, které vy teď tak nenávidíte. Mám vás pokrk. Nevím jestli si vaše slova mám brát k srdci. Nevím jestli je to pravda. Nevěřím vám. Zdá se mi to přitažené za vlasy. Ovšem jestli je to pravda, budu strašně zklamaná. Opravdu moc. Budu ho nenávidět a já to vím. Ale teď mi to nekažte. Teď když se spolu bavíme a je nám dobře. Prosedíme spolu hodiny nad blbostma a je nám to fuk. Nevěděla jsem, že jste všichni tak zákeřní. Děláte si srandu z věcí, do kterých vám nic není. Proč musím poslouchat věty typu..."víš slyšela jsem od..." Nezajímá mě, co kdo říkal. Jestli o mě má strach, tak ať mi to řekne. Vím, že vám je to jedno, tak proč se do toho pletete? Chci se zastat svých přátel, ale copak to jde? Nejde.