..Kdo mi zbyl...??

…...tak, a teď i Nika, nejlepší kámoška na světě, bydlí už skoro u svého přítele.. Prý někde v Mladý Boleslavi a sem dokonce pozvaná na kafe… No, asi bych se měla radovat…
A kdo mi tady zbyl..? Fakt už jen ten můj psí kamarád Hugo.
Přeji jí lásku, přeji jí štěstí, protože vím, že to všechno nemá taky lehký, ale teď… připadám si prostě sama.. jako by mi zůstaly jen vzpomínky…
Vím, říkala, že mě neposunula na druhý místo, že nejsem odstrčená, jen, že už nemá prostě tolik času jako kdysi…
Chápu.. trénink, atletika.. Láďa.. domácnost… občas koně… občas zajede domů a někdy k tátovi na Chloumek… teď začne zase ještě škola a povinnosti… a pak někde mezi tím já… (mezi tím vším shonem).. Nejsem na prvním, na druhým ani na stým místě.. jsem prostě tam, kde se najde občas chvilka volného času…
Jasně, už nejsme malý holky, jsme už skoro dospělé a každá začínáme žít svůj vlastní „nový“ život.
Nevím, jestli mě někdo v tomhle pochopí nebo vůbec pochopit chce… ale připadám si teď odstrčená… jako by se mnou nikdo nechtěl trávit volný chvíle… i uprostřed davu jsem sama..
Když se rozhlédnu kolem sebe, zastavím se na chvíli a podívám na všechny ty lidičky kolem mě.. jeden se směje s druhým, další se svěřuje, jiní se vedou za ruce, každý něco podniká.. A když se tak kouknu do Picavy do naší ulice na náš barák, do mého okna, do mého pokoje… tak tam tak sedím a přemýšlím o tom všem, tolik bych toho chtěla udělat, něco podniknout, mít pro koho žít. Někomu se svěřit se svýma starostma i radostma … ale komu..? Po icq, po blbym netu? „Ahoj, jak se máš?“ Ježiš, co to je?! Snad rutina...? To nikdo nemá čas jít na chvíli jen tak ven, pokecat? Něco podniknout… mít zase nový zážitky? Nebo se mě všichni bojí? Tak co dělám kruci špatně? Vždyť toho snad nechci tolik.. Jen mít prostě někoho, kdo mě podrží, komu nejsem lhostejná, pro koho nejsem vzduch.. Někoho, s kým bych se mohla zasmát, někoho, komu bych mohla naslouchat, někoho, komu bych mohla věřit, kdo může věřit mně….
Niko promiň, nechci tě tím odsuzovat, máš právo na svůj život a vím, že do něj patřím, ale sama dobře víš, jak to teď funguje… …
Jasně - svěřit se třeba mámě..? Nebo si jít s tátou do hospy a smát se tam s dospělákama..? Jo, rodina je hrozně fajn, mít se vždycky kam vracet, ale odkud, když nemám kam jít???
Copak si po tom všem už nezasloužím aspoň kousíček štěstí…? Co bych dala za to, kdyby se pro mě někdo jen tak stavil a řekl : čau, nechceš jít ven? Rád bych si s tebou pokecal. Prostě nějaký kámoše... partu…
..mít toho skvělýho kluka, který by mi odpustil tu hroznou chybu, kterou jsem udělala a jak jsem mu ublížila.. abych mu mohla dokázat, že už jí nikdy neudělám, že pro mě znamená všechno…
Nějak mi všechno uniká… a když už není ani o koho bych se mohla opřít, je těžký jít dál…