Píši ti Živote!

Píši tobě právě proto,že jsi jediný komu toto vše mohu svěřit.
Ano jsi jediný i přesto,že mi tolik ubližuješ,a ničíš mé city,dáváš mi rány,které mě ubíjí.
Že né?Že ti křivdím?
Možná trochu ano,neboť každý z nás má předurčený osud,který nelze změnit.Já však chci bojovat,za to abych měla v duši klid a nezraněné srdce.
A však nic z toho mi není nakloněno.Né,není to tak zcela pravda,z jedné strany jsem šťastná.Šťastná,že mám matku která mě miluje,mám přátelé,mám sestru,ale přesto mi cosi chybí.
Chybí mi láska,ta láska co bolí u srdce,která zaslepuje a působí příjemný pocit na duši.
Ty živote!Tolik jsi mi ublížil,tak proč mi nedáš trochu té pravé lásky,copak mi náleží jen rány po kterých zůstane jizva,slzy z kterých bolí oči,zármutek který ničí.Nechci,já už to tak nechci.
Chci žít a být ještě šťastnější.Mít toho,který mě bude věrně milovat,takovou jaká jsem,se všemi mými vadami,nedostatky a chybami.Copak na to nemám právo?Ale proč?Udělala jsem snad něco špatného?Ublížila jsem někomu?
Ano!Možná ano.Tak mi to živote odpusť a slituj se nad mým trápením.Prosím tě moc prosím.Neunesu už dál to trápení,je čím dál těžší a čím dál,tím víc bolí.Že neumím hledat?Ale vždyť já hledám.
Hledám tu lásku,hledám toho,který bude mi oplácet,mé city,který mi dá vše tak jako já,marně však.
Vždy když se objeví malá jiskra,náhle zhasne.Je to jen krátký románek,který vždy skončí bolestivě,pro mě.Pomoz živote.Budu ti za to vděčná.Ukaž mi tu správnou cestu a já se po ní vydám.Se vší svojí nadějí po ní půjdu,dám vše za to abych se už nemusela trápit,abych měla klid na duši.Budu vděčná ti celý svůj život.