NIKDY NEZAPOMENU

Tohle sem vlastně ani tak moc nepatří,spíš je to menší zpověď.

Člověk si uvědomí jak je blízko smrti,až když někoho neodvratitelně ztratí.Já jsem to zažila už po třetí a tahle rána byla zatím nejtvrdší.Příjde vám to možná hloupé,ale umřel mi pes.Ten kdo nemá doma domácího mazlíčka,se kterým by vyrůstal celých 10 let nepochopí.
Všichni do mě serou ať sem prý "silná",ale jak mám být silná když mi zemřel nejlepší přítel? Sice mi nikdy na moje otázky neodpověděl,ale zase mi nikdy neublížil jako ostatní lidé,kteří mluvit umí! Nelže vám do očí,nepomlouvá vás za zády,vždycky je poslušně doma,když příjdete z venku.Skočí na vás a vy víte,že jste pro něj to nejcennější v jeho životě.Nikdy vás nesklame tím,že by na vás udělal podraz.

I když odemě několikrát dostal na prdel protože neposlouchal,NIKDY na něj nezapomenu a vždycky bude v mojem srdi,do kterého se zapsal jenom hezkými zážitky.

Když si vzpomenu jak sem ho jako štěnáto donesla domů v náručí a byla naprosto šťastná že mám nového mazlíčka,v tu chvíli mě vůbec nenapadl,že by to mohlo dopadnout takhle.Teď jenom sedím a při sebemenším podnětu v mozku,který mi ho připomene se mi vyderou slzy které nejdou zastavit.

Nejde mi to do hlavy že ze dne na den zemřel.Navíc to byla banalita,rakovina žalůdku,a nebyla zase tak strašná.Stačilo odoperovat tumor a vše by zase bylo jako dřív,ale doktorům asi bylo jedno že to je něčí miláček a že jim bude chybět.Verdikt zazněl jasně:USPAT!Je to jejich práce a proto to asi tak strašně neřeší,ale nevidí lidi,kteří s tím zvířetem žili tak dlouho dobu,starali se o něj,prožívali s ním veselé chvíle.Vzpomínám si jak sem jednou byla smutná a Endy přišel,když viděl že brečím a dal mi tlamičku na koleno a začal mi olizovat ruku.NIKDY NEZAPOMENU na to jak sem mu dávala pusu na čumák,NIKDY NEZAPOMENU jak mručel když sem ho škrabala za ušima,NIKDY NEZAPOMENU jak vždycky skákal když sme šli ven,NIKDY NEZAPOMENU jak mě vítal když sem přijela z internátu domu,NIKDY NA NĚJ NEZAPOMENU! je to jako by vám někdo vyrval kus srdce,nahradit už nejde.Endouš si ho vzal na vždy sebou a za to sem ráda,protože mi to nikdy nedovolí zapomenout.

Příjde vám to možná trapné,ale snad se tu najdou lidé,kteří zažili stejný pocit práznoty,když už nikdy neuslyšíte jeho klapot drápku po linu ,které máme v obyváku,když bežel na balkon.Už nikdy ho nebudu moct pohladi a říct mu jak ho mám ráda,už nikdy s ním nepůjdete ven.Bohužel jsem neměla ani možnost se s ním rozloučit,strašně mě to ubíjí.
Kdybych to tak věděla co se stane v úterý,kdy jsem se bavila s kamarádkama na intru,nikdy bych ten týden neodjela.Mrzí mě že sem ho nemohla naposledy pohladit a vidět jak bezstarostně usíná.

MILUJU mojeho Endouše a NIKDY NEZAPOMENU!!!