dny bez nocí

Kreslíš propiskou čáru a při tom jakoby si cítila jak se ti hrot nože zařezává stále hloubš. Přeješ si vidět krev, cítit bolest. Ochutnat chut tý rudý krve. Díváš se na svět jinýma očima. Očima strachu, tísně a bolesti. Duší ti proplouvá čiré zoufalství. Přeješ si vzít nůž a jedinou hlubokou ranou přetnout žíly. Pomalu nebo rychle nechat odcházet krev z těla.... Toužíš alespon po malý rance. Malinkatá drobná řezná rána...proč ti to zakazují? Vždyt sama tušíš, že to je bez smyslu.Že ten ostrej nůž zase vezmeš do ruky a pudeš si na tělo psát písmenka. Slova co vyjadřují tu tísen.... A ta postel. Proč tě tak děsí, když se stmívá? Jen ležíš a tma se tě dotýká svými záchvěvy. Ležíš v objetí, ale jako by si byla sama. Ale on tam leží. Je tam s tebou.... Nechceš tu tmu padá na tebe jako hřích kterej si spáchala....Jako něco co se neodpouští. Co tě bude navždy pronásledovat.....Možná ta bolest co srdcem se ti proráží je ničící. Je to očistec. jako detox pro fetáka. Možná by byli lepší dny bez nocí a nebo lidi bez emocí......Pláčeš krev pádá na bílej koberec a všude je ta tma....Skličující .A kde je konec? Nůž a zápěstí?!?!