Útěk na hvězdy

Je hodně pozdě v noci a já zapínám svůj počítač. Nedělal bych to kdybych nemusel. Dávno jsem měl teď ležet v posteli a snad přemýšlet, o tom, jaký to byl dnes nádherný den. Jenže dneska to je jiný, každá myšlenka bolí a já ani nezkouším spát, protože se tak moc bojím zítřka, že bych stejně nezavřel oči.
Koukal jsem na hvězdy a vydržel bych na ně zírat celou věčnost. Popadla mě touha utéct. Utéct tak daleko, že tam nenapíšeš dopis, nedovoláš se mi tam a ani internet tam nemají. A jenom v dálce by mi zůstala jedna malá zářivá vzpomínka uprostřed tmy.
Chci pustit tvojí ruku a utíkat. A najednou se rozplynout, abys mě už nikdy nechytila. Pak bych se proměnil ve vzduch nebo ve vítr a občas bych ničil svět, když bych ti přiletěl pročechrat vlasy a viděl bych to, co vidět nechci.
A nebo by ze mě byl motýl a létal bych nad polem vlčích máků. Všechny bych opyloval, aby jich na příští rok bylo ještě mnohem víc. A kvetly by mi na památku, až tu nebudu.
Zemřel jsem už tolikrát. Podřezal jsem si žíly a vykrvácel na chodníku. Vyboural se v autě a zůstal ležet na silnici vlhký od rosy a taky jsem skočil z mostu s mobilem v ruce. Teď mě tak napadlo, že jsem se ještě neutopil. Tak snad příště, jestli ještě bude.
Někdy se tak zamyslím a štve mě, že život běží mnohem rychlejc než to auto, ve kterým jsem se tenkrát vysekal. A ptám se sám sebe, jestli bys mi vůbec přišla na hrob a dala mi tam vlčí máky, kopretiny nebo narcisy či tulipány. A zapálila svíčku. A hlavně jestli by sis na mě vzpomněla a jak dlouho?
Jen pro tohle bych chtěl zemřít, abych viděl, jak moc jsou slova pravdou. A stejně bych to asi neviděl a koukal bych jenom na tu hvězdu kdesi strašně daleko a doufal, že na mě nikdy nezapomeneš.
A stejně chci mnohem radši žít, i když vím, že zítra to bude bolet a potom taky. Já ani nevím, co se mezi náma stalo. Rád bych se ti omluvil, ale pak bych se musel jindy přetvařovat, protože bych se omlouval za to, jakej jsem. A možná je tohle konec, ten úplně poslední, a už se nikdy neuvidíme. Mnohem spíš se ale uvidíme ještě mockrát a hodněkrát si pobrečíme. Myslíš, že dneska brečím? Ne, nedokážu vypustit jedinou slzu.
Přestávám chápat, co se děje. Rozum mi říká, ať brzdím, že je přede mnou zeď a srdce křičí, že jí prorazím a za ní najdu štěstí. Není to mezi náma úplně dokonalý a asi nikdy nebude, ale stejně tě chci vidět znova a obejmout tě a …

PS: Mám tady na křesle tvou mikinu, tak ti jí asi budu muset přivízt…
PS2: A nebo ti jí nechám přede dveřma na botníku, až budeš ráno ve škole…