Láska

Nikdy jsem nepochopil, co je to láska. Nikdy mě nikdo nenaučil to, abych ji poznal, abych jí rozuměl. Spousta žen se mě ptá, jestli je mám rád a já jim vždy odpovím, že nevím, poněvadž nevím, co je to láska. Něco sice cítím, ale nevím jestli je to závist, vztek, rozkoš, radost, nebo láska. Nikdy jsem nezjistil jak láska chutná, jak vypadá.
Existuje žena, která pro mne znamená vše. Vše na světě. Je to jediné co opravdu mám. Kdyby zemřela ona, zemřel bych i já. Pokaždé když ji uvidím mi začne velice silně tlouct srdce, začnou se mi třepat ruce, začínám chytat záchvaty vzteku a vždy mám chuť něco rozbít, nebo možná i někoho. Zdají se mi pak zlé sny, probouzím se ze spaní, nemůžu se soustředit a jsem naprosto psychicky a duševně vyčerpán. Lidé mi ale lásku popisují jako něco krásného, příjemného, vzrušujícího a plného radosti. Když jim řeknu své pocity, aniž bych podotknul k čemu se vážou, myslí si, že jsem zažil něco opravdu zlého. Krádež, úmrtí, ztráta kamaráda, úraz nebo třeba i problémy doma či ve škole. Nikdo mi ale nikdy neřekl, že mé pocity vyznačují lásku.
Naopak existuje žena, která ke mně jednoho dne přišla a druhého dne zase odešla. Prožili jsme spolu den i noc plnou erotických hrátek, smíchu, vzrušení a touhy. Říkala, že mě miluje. Když ale odešla, ani jsem si skoro nevšiml. Nechyběla mi, nestýskalo se mi, nevzpomínal jsem na ni. Je tedy toto láska. Asi ano poněvadž toto spíše odpovídá původnímu popisu lásky. Tak jak to tedy je? Opravdu tomu nerozumím.
Celý život mi někdo říká, jak vypadá láska. Rodiče, bratr, kamarádi, přítelkyně, spolužáci, učitelé, poradci a všichni další lidé. Já ji ale nikdy nepotkal a když jsem si myslel že už ano, tak se ukázalo, že ne. Byl bych rád, kdyby mi už někdo konečně opravdu poradil, abych už pochopil, co je to láska. Život je plný bolesti a chaosu a já bych rád lásku našel. Jak ji mám ale hledat, když nevím, co to láska je.