Naslouchej svému srdci

Alexi,

už ani nemám sílu oslovit tě „milý“. Měl bys vědět, proč ti píšu, přestože se vidíme každý den. Ale vsadím se, že když teď čteš tyto řádky, hlavou ti proudí zmatené otázky, z nichž jedna je nejhlavnější: Proč?
Chceš vědět proč? Řeknu ti to, protože sám na to nepřijdeš. Kdybys měl býval alespoň tušení, nemuselo to zajít takhle daleko. Nemusela jsem ti psát dopis plný zoufalství a bolesti. Tak jen si ho vychutnej. Přišel můj čas.
Jak dlouho jsme spolu? Dva roky? Nebo tři? Už jsem ztratila pojem o čase. Ale jedno vím jistě. Za tu dobu jsem se změnila. Ty jsi mě změnil.
Ze začátku bylo všechno krásné. Potkali jsme se, zamilovali jsme se, začali jsme spolu chodit. A dál? Jak jsem tě postupně poznávala, přestávala jsem chápat, co na tobě vlastně miluji. A jestli tě vůbec miluji nebo jsem kdy milovala. Protože ten člověk, s kterým jsem trávila tolik času… Nevím, kdy se to zvrtlo, ale jednou jsem dospěla do bodu, kdy jsem si přála pryč. Pryč od tebe. Najednou jsi byl úplně jiný než já. Nechápal jsi mě. Přestal jsi mi rozumět. Možná už jsem tě nezajímala. Přesto jsme spolu byli dál, i když jsme se jeden druhému vzdalovali. Mezi námi se tvořila smrtelná propast. A najednou jsem si uvědomila, že si pokládám otázku, kdo vlastně jsi. Když ses na mě díval jako cizí, nerozuměl mým myšlenkám a nestaral se o má přání.
Co se to s tebou stalo? Anebo možná jinak: Co se to stalo se mnou? S námi oběma? Já… já nevím. Už nic nevím. Hlavu mám od bolesti dočista prázdnou. A srdce proděravělé tím strašným žalem.
Nikdy předtím bych ti to neřekla, ale nyní ti to řeknu. Zničil jsi mě. Tys mě rozbil jako stavebnici z kostek. Kopal jsi do mě tak dlouho, až jsem se rozsypala. Kdybys mě znal, věděl bys, že jsem křehká, a jak mě svým necitelným chováním zraňuješ. Vydíral jsi mě, nechtěl jsi mi dát volnost, když jsem tě o to prosila. Nikdy bych si nemyslela, že jsi tak sobecký. Ale možná to bylo jen tím, že jsem předtím nechtěla vidět, že takový jsi. Protože kdybych se lépe podívala, nejspíš bych od tebe okamžitě utekla.
Můžeš si myslet, že to jsou krutá slova, a že jsem zbabělá, když ti je neřeknu do očí. Ano, jsem zbabělá. Bojím se. Bojím tebe. Nenechal bys mě jít, a už vůbec ne po tomhle. Tak ti píšu. Abys věděl, co si o tobě myslím. Třeba to konečně přeruší tvé pouto ke mně, které, jak stále tvrdíš, pořád trvá. Myslím, že to není pravda. Ale lhát tě neodnaučím. A ani se o to nebudu pokoušet. Nemám na to sílu.
Zklamal jsi mě, Alexi. Moc jsi mě zklamal. Ale tobě je to jedno, viď? Už nějakou dobu si myslím, že jsi se mnou jen z jednoho důvodu. Jsi na mně závislý, na mém těle, protos mě nechtěl nechat odejít. Že je to tak? Ale ano, neříkej, že ne.
Kdykoliv odcházíš, chce se mi plakat štěstím. Jedině tehdy můžu dýchat. Ale pak přijdeš znovu a zase mě svážeš. Dusím se.
Nikdy tě nezajímalo, co chci. Mé sny jsi vždycky jenom odbyl. Nic pro tebe neznamenaly. Tak já ti teď něco řeknu. Zachovám se stejně. Pamatuješ na moji oblíbenou písničku?

…You’ve built love, but the love falls apart
Your little piece of heaven turn to dark

Listen to your heart…

Určitě ano, mockrát jsi ji se mnou poslouchal. A já se budu řídit slovy, která se v ní zpívají. Budu naslouchat svému srdci. A odejdu. Navždy, Alexi. Můžeš mě hledat jak chceš, stejně nenajdeš. Nemůžeš. Vymyslela jsem to důmyslně. Už nikdy mi znovu neublížíš.
Ale abys věděl, že nejsem jako ty, dám ti ještě poslední sbohem. Tohle je má poslední myšlenka na tebe. Až se dočteš k tomuto místu, dávno na tebe zapomenu. Už tě nebudu znát. Zasloužíš si to. Jen si přeji, aby další mladá duše nenarazila stejně jako já. Měl bys být sám. Abys nemohl svou neomaleností nikoho zranit.
Škoda, žes mě pro svou slepost neviděl. Nemuselo to takhle dopadnout.

Ráda bych napsala „s láskou“, ale nemůžu. Takže jen

Paige