Moje malá...

Dívám se, jak ležíš v té tvojí postýlce a koukáš na mě těma tvýma božskýma modrýma očkama. Očkama, která jediné co umí je, že se usmívají nebo pláčou. Ale proč to vlastně dělají? Směješ se, když vidíš, jak je někdo u tebe, mluví a směje se na tebe. A pláčeš?Pláčeš, když máš hlad nebo něco chceš nikdo ti to nedopřeje. Takhle to máte vy. Kdybys jen věděla, kdybys jen věděla do čeho jdeš, do čeho ses to narodila. Plakala bys ještě víc. Ale to ti teď vyprávět nebudu. Nechci. Teď ti budu, jako každý večer ty čtyři měsíce co existuješ, vyprávět, jak jsem se dnes měla ve škole a poté jako obvykle přikročíme k pohádce na dobrou noc. Moje malá sestřičko… ani nevíš, jak moc ráda tě mám. Pro tebe bych teď udělala všechno. Všechno abys byla šťastná. Narodila jsi se dva dny před tím, než mě definitivně opustil člověk, kterého jsem milovala. Teď tu jsem jenom pro tebe. Když přicházím k tobě, sundám si brýle, vím, že tě to děsí. Ale nějakým zázrakem vidím tu tvojí tvářičku i bez nich tak dobře, jak jen to jde. Povídám ti, a tentokrát až tak docela nevnímám ani co. Pořád jen mluvím a koukám na tebe. Jak jen ležíš a posloucháš. Jak o životě nic nevíš. Teď pomalu zavíráš očka a já tlumím hlas… abys mohla klidně usnout. Se spokojeným výrazem se ponoříš do světa tvých dětských snů. Přestanu mluvit a ještě chvíli sleduji, jestli se neprobudíš. Když vidím, že už opravdu spíš, zvednu se a pomalu jdu ke dveřím. Tam se ještě naposledy zastavím a otočím se na tebe.
Nechci abys kdykoli byla smutná a nebo nešťastná. A i když vím, že to jednou asi přijde, nebudeš v tom sama. Já tu budu pro tebe.
Vždycky…