Anděl

Jako každé všední ráno, i dnes pospíchám na autobus. Na zastávku dobíhám s jazykem na vestě, ale mám štěstí, protože jede, starší a tudíž opatrnější, řidič Hromádka. Iva už náš rychlokoráb vyhlíží, ale netváří se zrovna nadšeně. Spíš tak nějak smutně, sklíčeně, řekla bych. Nedá mi to, jsme totiž nejlepší přítelkyně už od základky, abys se v autobuse nezeptala: „Copak tě trápí, Ivo?“ „Radim tě pozdravuje.“ odvětí a mým obličejem proletí úsměv. To je sice pěkné, že si vzpomněl, pomyslím si, ale proč je tak smutná? Souvisí to nějak s Radimem?
Je pravda, že měl před necelým rokem vážnou automobilovou nehodu u Brna, ale léčil se a už i pomalu chodí.
„Byla jsi za ním?“ „Jo, co vy dva mezi sebou, Romi, máte? zeptá se a upřeně se mi zadívá do očí. „Přátelství, nádherné přátelství plné důvěry a tolerance. Radim je mým nejlepším přítelem, s ním si můžu popovídat o čemkoli, můžu mu věřit, stejně jako může on věřit mně. Vždy si na mě udělá čas a když si potřebuje popovídat, jsem tu pro něj. Miluju, když si píšem v noci a chlácholíme jeden druhého, když si vyměňujeme názory na svět, lidi, přátele, lásky…“ „Ublížil mi! Pokud to udělal vědomě, už mu neodpustím!“ Cože, to nechápu?! Jak jí mohl ublížit, když ji miluje? Zaláskovaný človíček přece neubližuje!
Víc už se bohužel nedozvím, protože se nádražní hala proměnila v mraveniště spěchajících, zamračených, ospalých „hmyzáků“ všeho druhu. Mizí intimita rozhovoru. Přijíždějící vlak je totéž, co hala, jen ve světle žlutém.
Protože chodíme každá na jinou střední, nemám možnost to z Ivy dostat. V působišti našich škol se rozloučíme a každá si „šupajdí“ svým vlastním směrem. Protože mám Ivu ráda a nevyměnila bych ji za nic na světě, i kdyby třeba trakaře padaly z nebe, přemýšlím, jak jí co nejdřív ulevit. „Nadatluju“ naučeným grifem SMS: AHOJDA IVI, CO DELAS DNES ODPOLEDNE? MUZU SE STAVIT, POKECAME.“ Obratem se rozdrnčí můj „tydlifon“. Esemeska! Odesílatelem je Iva. Copak mi asi odpoví? „JO KLIDNE SE STAV MAM CASU NA ROZDAVANI“ Fajn, tak to bychom měli, teď už mi zbývá pouze písemka z literatury.
Nějak se klepu, nemůžu se pořádně soustředit. Ale otázky mi sedí. Přiřadit autora ke směru není problém. Vybrat si jednoho autora beatnické generace a charakterizovat jeho dílo pro mě není španělská vesnice. Jack Kerouack to jistí!!! Zvládla jsem to!
Cestou domů přemýšlím nad kamarádčinou větou: „Radim mi ublížil, Romi!“ Z uvažování mne vytrhne pípnutí mobilu. Přijata nová zpráva. „AHOJ ROMI ZABIJU HO TOHLE PREHNAL TO NEMEL DELAT RADEK.“ Radek? Proč mi píše z Radimova čísla? Co se stalo, že pan kliďas tak vyvádí?
To, co mi Iva sdělila, mnou pořádně otřáslo. To přece není můj kamarád, něco takového by neudělal! Nebo snad ano?Čemu mám věřit? Jak vybrat mezi nejlepší přítelkyní Ivou a kamarádem Radimem, který je mou vrbičkou, jenž nikdy nezklame?
Esemeska dorazivší v zápětí, potvrdí Ivina slova. Odesílatelem je Radek. „ROMI RADIM JE VAZNE PSYCHICKY NEMOCNY ON FAKT NEVI CO DELA ON ANI NEVI ZE BYLA NEJAKA NEHODA MAME DAL ANTIDEPRESIVA A UZ BYL ODLECENY JE SILENY MUSÍ BYT POD DOHLEDEM MERNE.“ Tak to je jako špatný film. Nemůžu tomu věřit!

***
Radim odmítal jíst, pít. Byl odvezen do léčebny v Olomouci. Pro nedostatek živin se začal jeho organismus hroutit.
Z Radkových úst přichází jedna špatná zpráva za druhou. Poslední pípla právě teď: „MUSELI JSME HO INTUBOVAT PROTOŽE UZ SAM NEDYCHA JA UZ NEMUZU NECHCI TE NICIT ALE CHTELA JSI PRAVDU!“
„Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechají v našich srdcích nádherné stopy- a my nezůstaneme nikdy stejní, protože dobří přátelé nás proměňují.“ alespoň tak se to říká. Dnes se mě Iva zeptala: „Znáš Anděla?“ „Od Kryla?“ odvětila jsem, ale přesto jsem myslela na Radima. Připomíná mi anděla, který nás chrání a opatruje. I když do jeho odletu zbývá pár dnů, hodin, protože se jeho tělo hroutí jako domeček z karet, zůstane Radim navždy mým největším kamarádem. Vím, že nezapomenu, bydlí v mém srdci…