Jsi Nirváno? Přijď ke mně!

Kdo chodí do lesa? Za co můžou zvířata? Jsou čistá. Lidi by neměli? Mají být. Ale nejsou. Spraví to někdy někdo? … bohužel nemůže. Je to dané… člověk je jaký je… špatný, chladný, nesmiřitelný. Co potom dělat tady v tomto blátě? Nebýt. Nebýt, Nebýt. Ale jak nebýt, když být je podmínkou? A vítr přestal vanout, obloha se zatemněla. Skončil úsvit tzv. lidí. Byl konec. I když… konec nebo začátek… začátek něčeho lepšího? Raděj jíti pryč od zamrzlých jezer, odplout po řece, která teče uvnitř toho „našeho“ života, který není náš. Uniknout demagogii, která je podstatou jsoucna. Proč, jak, kde, nevím…
Co vlastně vím? Jen to, co říkal Sokrates… a ještě něco… ale neřeknu to. Ani to vědět nechcete.
Co je Vysokost? Opak nízkosti, která je špatná a které se vyhýbám. Ale jak je vůbec možné se jí vyhnout, když je kolem mne, když mne obklíčila. Nemožné. Možná se mi to i daří… podařilo by se to úplně jedině pokud bych už byl po Smrti. Snad jen Ta mi rozumí a ví, co chci říct. Jak můžu něco říkat, když nemyslím? Třeba i to je podstata té Vysokosti… nebo nízkosti? Jen otázky… nic víc mi do vínku nedali… Kdo za to může, kdo je vinen? Je to vina sama jako věc o sobě. Sama se stvořila aby nebyla nuda a smutek. Ale vše jen prohloubila… do takových propastí, jež jsou podobné černým dírám… vše je černá díra… a my tlíme na dně jejím… jestli nějaké dno má.
Buďme veselí!!! O, Nirváno přijď ke mně, prosím, přijď. Jsi tak krutá, když tě nedržím ve svých rukou… ale na druhou stranu, není nic vyššího nad tebe, když tě držím… a to jsem tě nikdy nedržel… ani nebudu ve svém bídném životě. Jsi vůbec? Jsi? Odpověz!!! Nirvána: „……….sama nevím“… Mluvíš! Tudíž jsi! Existuješ! Jsi metafysická! Miluji tě. O, Ty jediná, sladká… Ale jsi to opravdu Ty? Nirváno? Já totiž nejsem.