Kradené chvilky štěstí

Jak malý kamrlík, a přesto po Tvém odchodu tak velký pustý a prázdný - téměř se v něm ztrácím.
Přivírám touhou lesknoucí se oči v marné snaze ještě alespoň na kratičký okamžik zhmotnit Tvůj obraz, jenž stále nosím s téměř nábožnou úctou ve svém láskou planoucím srdci.
Rozechvělé chřípí nosu lačně nasává poslední zbytky Tvé hříšné vůně, která se v zápětí rozptýlí v éteru a zmizí v nenávratnu stejně rychle, jako před chvílí Ty...
Pospícháš za ženou, se kterou Tě kdysi dávno Bůh spojil.
Netrpělivě na Tebe čeká a je jí dopřáno každičký den se těšit z Tvé přítomnosti.

"A co mám já?"
Jen kradené chvilky štěstí..
"Co pro něj znamenám v tomto trojúhelníku?
Jen příležitostnou milenku pro rozptýlení manželského stereotypu?
Miluje mě vůbec?
Nebo jsem jen plachou laní bezhlavě běžící hustým lesem v bláhové naději, že na jeho konci nalezne světlo?"

Desítky otázek nemilosrdně rozdírají mé znavené nitro
a já se znovu a znovu ptám:
"Kdo mi odpoví?"
Snad Bůh, nevím...

Zvolna přichází soumrak, nalévám si poslední sklenku šampaňského a z piety si ťuknu s jeho prázdnou sklenicí, která zůstala na stole stejně osamocená, jako teď já.
Natáhnu se pro plně vyzrálou jahůdku, ale najednou chutná trpce!
Pryč je ten čas, kdy jsi krmil mé nenasytné a smyslné rty jahodami rudými jako má vlastní krev
a slíbával jejich šťávu stékající z mých úst jako krvavé krůpěje večerní rosy.

Zapaluji si cigaretu.
Modravý dým chvíli jen tak bez cíle krouží po pokoji a potom líně stoupá střešním oknem až k samým nebesům.
V tom okamžiku bych chtěla mít křídla a vyletět bezstarostně spolu s ním vysoko do oblak.
Nebýt ničím a zároveň být vším,
být částí Universa.

Venku se začínají rozsvěcovat pouliční lampy, jedna, druhá a během pár minut jsou jich stovky, možná tisíce mihotavých světýlek vytvářejících úchvatnou scenérii.
Jako družičky ve svatebním průvodu se k nim přidávají v různé intenzitě osvětlená okna bytů a domů,
aby společně vykročily na cestu k svátečně vyzdobenému oltáři, kde jim požehná Večernice.
A v dálce nad obzorem se jako nekonečný had táhne pruh šarlatově rudého závoje zapadajícího slunce.
Miluji tento pohled, protože přináší mé duši tolik potřebný klid a mír.

Rozplizlá záře svítících oken přitahuje mou bloudící mysl jako magnet, stále blíž a blíž.
"Budu tentokrát zase jen tichým pozorovatelem
nebo se mi podaří nepozorovaně vstoupit dovnitř?"
Kdo ví...
A za každým z těch rozsvícených oken se právě odvíjí nějaký příběh, tisíce oken, tisíce příběhů...
A i ten náš je jedním z nich.