Podzim...

Jsou dny, kdy dokáže nějaký problém předčit všechnu krásu okamžiku. Ale podzimní dny mezi tyhle nepatří...
Šustící listy osvícené paprsky slunce, které se odrážejí na našich tvářích...
Slunce donutilo mraky utéci se schovat... Také donutilo sklopené tváře zvednout se... Oči rozzářit světlem a na rtech vykouzlit úsměv... I když trochu melancholický a občas skropený slzou nebo kapkami deště... V kterých je ukryto tajemství...

Spolu s jarem tvoří nenahraditelnou část mého srdce.

Podzim, více než jiné období dávám nám nahlédnout do svých duší. Častěji zahlédneme svůj odraz načmáraný malým dítětem v kaluži vody na silnici... Dostkrát nedorozuměním, nedobrovolně vidíme zničenost sama sebe... Nejen fyzickou, protože jizvy duše se promítají i na těle... Jen ne každý je najde...

Když se ale díváte sami na sebe, nejde je přehlédnout. Odráží se v pohledu, slzy vykreslují znatelné kruhy pod očima... (To, že kruhy jsou známky probdělé noci jsou jen zástěrka....Toho, že ta noc byla proplakaná...) Vlasy motající se díky větru... Nechtějí, aby jste to viděli, proto Vám pořád splývají přes obličej...

Studené ruce svírající pár červených listů... Tak pevně, dívám se na ně skrz slunce a hledám v nich nové světy... Krmím holuby kousky svých snů... Rozhazuju je jen tak na chodník, jen si vezměte, kdo je chcete... Kdo ví, jestli ještě mají nějakou cenu...

Procházím ulicemi, zoufale hledám... Teď chtěla bych své sny zpět... Rozdala jsem poslední, co jsem měla...