Z deníku ( anti ) sportovce

Zamyšleně sedím, s rukou spočívající na koleně, vzpomínaje na své pokusy o vrcholné sportování, které vždy skončily při nejmenším sádrou nebo jak již naznačuji přetrženými vazy v koleně...co tedy já a sport? Je vůbec někdy možné s mou šikovnosti, jež se vyznačuje tím, že tělo dělá něco jiného, než hlava zadává, dosáhnout byť sebemenšího sportovního úspěchu?
Šmátrám ve vzpomínkách svého dětství a od srdce se zasměji, když si vybavím všechny snahy rodičů, domnívajících se, že sportování posílí jak fyzické tak i psychické zdraví. Snad nejzdařilejším nápadem bylo mé sportovní plavání. Již jen myšlenka provádět nějaký pohyb ve vodě byla dokonalá, jelikož ublížit si ve vodě je méně pravděpodobné. Jenže jak asi osud chtěl, když se nezmrzačím mechanicky, tak se přeci dokáže objevit fyziologická překážka. Takhle po půl druhém roku skončilo mé sportovní vyžití.
Další excelentní nabídka byla zkusit fotbal. Taťka, kterému v žilách koluje krev fotbalisty, byl naivního přesvědčení, že přeci genová kombinace nemohla být až tak přehnaně velká, aby alespoň špetka talentu nekořenila i mou krev. Nadšení rychle opadlo po pár týdnech, jelikož jsem se již dobelhal s přetrženými koleními vazy.
Když si teď toto vše pročítám, nemohu se zbavit dojmu, že sport nikdy asi nebyl mým věrným přítelem. Co je vlastně sport? Pro někoho životní cíl, pro druhého zábava či odreagování, ale pro mne asi neustále marná snaha o něco nemožného. Mou životní úlohou ve sportu je zřejmě nekonečné se mrzačení a koukání s otevřenou pusou na nereálné výkony sportovců v televizních přenosech. Avšak i přes to vše, co se stalo a věřím, že dále stane, nepřicházím o iluze. Budu se i nadále pokoušet o nemožné a snít, že jednou se najde to pravé i pro mne!