Andělé

Minulý týden jsem ráno, ostatně jako každý jiný všední den, čekala na zastávce, až konečně přijede autobus a já pojedu do školy. Byla únorová zima a mírný opar pod oblaky. I přesto však byly vidět komíny koksovny, ze kterých šlehala pára po chlazení uhlí. Zadívala jsem se na ni a přemýšlela, co by mi tak mohla připomínat. A v tom jsem uviděla zubožené tělo mladé dívky s pokleslou hlavou a její dvě nádherná mohutná křídla. Anděl. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. I když, na druhou stranu, by bylo krásnější, kdyby byla vyobrazená postava šťastnější.
Jelikož už nějaký ten pátek trpím depresemi, tak mi blýsklo hlavou, jestlipak se netrápí kvůli mně?
Dnes, když jsem čekala na tom samém místě, vzpomněla jsem si na tohoto Anděla Strážce a začala přemýšlet, zdali andělé opravdu existují. Došla jsem k závěru, že i kdyby neexistovali, tak v ně věřit budu až do konce svých dnů. Kdyby totiž na světě (nebo i někde jinde) žádný nebyl, tak by většina lidí mně aspoň trochu podobných dávno nežila.
Neměli bychom už ani víru v cosi nadpřirozeného, co nám dává sílu přežít. Mám pocit, že se andělé mohou dočasně vtělit do osoby, kterou máme rádi nebo milujeme. Když však duše této osoby v sobě anděla porazí a ublíží nám, anděl nás neopustí, jak si myslíme, ale čeká, až najdeme někoho jiného - lepšího.
Proto nezoufejme, když náš Anděl odejde. Očekávejme, že se vrátí a duše nad ním nezvítězí!