Kdo je Klaun?

Zajímalo by mě, co se vám vybaví, když se řekne "klaun". Určitě si představíte chlapíka s velkýma botama, červenou parukou, pomalovaným obličejem, kšandama zaháklýma v kalhotách s nadměrnou velikostí, ale především umělým červeným baňatým nosem. Ale já nemyslím klauna zvenčí, spíš zevnitř. Nikdy jsem žádnýho klauna osobně nepoznala. Určitě to bude veselý člověk, který srší vtipem na všechny strany. Ale možná taky ne. Vždyť je to taky jenom člověk, běhá po úřadech, splácí půjčky, hádá se s manželkou, štvou ho děti. Nevěřím, že klauni musí být jen veselí lidé.
Stojí na jevišti, děti se smějí, ale co když pod tunou divadelního líčení přibývá stále víc a víc starostlivých vrásek? Představení končí, klaun odchází. V zákulisí sundá masku, smyje nános make-upu. A co vidíte? Možná už to není tak veselý člověk jako před chvílí na jevišti. Zachmuří se. Všechno to jenom hrál. Ta nacvičená gesta, srandičky, úsměvy - podle mě hodně umělé. Já vím, že nějakej melancholik nebo kdo by si takový povolání nevybral, ale přece je to taky jenom člověk, ten klaun, tak nemůže být pořád veselý. Nebo se pletu?
A tak nějak si připadám já. Ve společenosti se snažím usmívat, být veselá, ale jakmile za mnou zaklapnou dveře baráku, je to někdo jiný. Myslím, že spousta lidí by mě nepoznalo. Taková rozdvojená osobnost. Doma spíš víc přemýšlím, jdu do hloubky, nesnažím se být vtipná a nespoutaná. Někdy je pro mě težký být ve společnosti delší čas než normálně. Týden je pro mě maximum. A pak uteču domů, zavřu se, pustím si muziku a užívám si samoty. Ale ani to nevydržím dlouho.
Nejtěžší ale je, když člověka něco trápí. To potom to "klaunství na jevišti" je zatraceně těžký. A v těch chvílích se nejvíc bojím, že jsem taky umělá. Kdykoliv a kdekoliv to může bouchnout. Ale i přesto si nemyslím, že bych byla málo spolčenský typ. Snad každý si rád zaleze a je sám. Nebo se mýlím? I to je lidské.