Mezilidské vztahy - vztah v dnešní době k osobám se zdravotním postižením

28.9.2007

V dnešní době narazíme na málo lidí, kteří jsou nám ochotni pomoci v něčem, co sami nezvládáme. Většina myslí jenom na své pohodlí a neohlíží se za sebe. Nedávno se mi naskytla příležitost být svědkem, že jsou ještě lidé laskaví a ochotní obětovat svých pár minut pro nevidomého člověka, který potřeboval pomoci v metru.
Mohl by si takto každý uvědomit, že vašich bezvýznamných pět minut může zachránit jeden lidský život. Povězte, jak byste se asi cítili Vy, v jejich těle, které je bezmocné. Zkuste si zavázat oči, přikrýt ústa nebo uši. Nepřipustitelné, že? Jste jen loutky bez provázků. Nejste schopni ničeho. Kdežto Ti lidé, kteří tím procházejí, jsou schopni věcí, o kterých se Vám ani nezdálo. Ti se naučili žít se svým handicapem, jsou to nesmírně citlivé duše, které dokáží pomoci i zcela „zdravému“ člověku, aniž by věděli jak. Skrývá se to v jejich přirozené povaze a tím nám i dokazují, že jsou úplně normální.
Relativně si s nimi pohovoříte lépe, než s kýmkoliv jiným. Nikdo Vás nepochopí lépe, nežli oni. Dokáží vést úplně normální život, ale jsou lehce zranitelní. Nikdo nemá důvod a ani právo jim jakkoliv ubližovat a vysmívat se jim.
Dávno jsem pochopila, že Ti, co škodí druhým, jsou lidé, kteří se utápí v sebelítosti, řeší své problémy na druhých a vidí jenom sami sebe. Mnoho pubertálních mladých lidí to považuje za „frajerství“, ale ona je to jenom sprostá ubohost.
Dokáži se přesně vcítit do jejich situace - pocitů, když jsou v nesnázích, kdy nemohou vyřešit problém, který se jim vyskytl. Mám handicap, se kterým žiji již 13,5 let a možná budu žít do konce svého života. Jak moje mamka říká: „Vše zlé je k něčemu dobré“... a to jí musím dát za pravdu; díky tomu mám otevřené oči dokořán a vidím to, co většina přehlíží.
V roce 1991 jsem se narodila jako naprosto zdravé dítě. V 18 měsících jsem onemocněla středoušním zánětem, který se několikrát opakoval.
Léčení bylo neúspěšné, od mé mámy vím, že nebyly nabídnuty všechny možnosti léčby (byla zanedbána lékařská péče). Mí rodiče hledali pomoc v Ústí nad Labem, v Mostě, v Chomutově, všude nás odmítli s poukázáním na to, že mám svého lékaře v Lounech (nikdo s mojí léčbou nechtěl mít nic společného).
V roce 1994 má matka požádala ORL v Thomayerově nemocnici pana primáře Gerycha Jana, který se o mě s panem doc. Škeříkem (pro mě zůstane vždy panem procentem) a doktorem Kuzemenským začali starat a starají se do dnes. Když se mě v Praze ujali, už mi chyběly ušní bubínky, které ztratily schopnost dorůstat. Tím pádem jsem ztratila převodní sluch, 60%.
Přišel čas opakovatelných operací. Při nich mi odebrali mojí tkáň a rekonstruovali bubínky. Byly to výjimečné operace, protože se u tak malých dětí neprovádějí. K mé smůle moje tělo přijalo tkáň tak rychle, že se nezahojila, ale odhojila (pan primář říká, že mám ďábelské hojení).
Abych Vás neunavovala dalšími podrobnostmi, zkráceně Vám řeknu, že operace se opakovaly, museli mi amputovat i sluchové kůstky (cholaesteatom – nekontrolovatelný nezhoubný růst buňky). V léčení jsem dodnes, sluch je mi nahrazován naslouchadly a čekám, až dosáhnu 18. roku, kdy by mě měli znovu operovat a uši mi spravit. Doufám.
Mám velmi příjemné vzpomínky, které si pamatuji do dnes, i když mi byly nějaké 3 roky. Je to, jako by to bylo včera. První den v ohromné nemocnici, tehdy jsem byla i prvně v Praze. V nemocnici jsem ponechala část svého dětství, ale nelituji toho. Protože jak se tam chovali ke mně, se nikdo ještě nechoval, nezapomínaje na mého taťku a mamku.
Když jsem se probouzela po operacích, vždy u mě někdo seděl a utěšoval mě, že to bude dobré, že to hned přestane bolet. Pamatuji se i na to, jak jsem tajně po narkóze snědla čokoládu, i když mi to bylo přísně zakázáno. Jak jsme s ostatními dětmi chodívali do sesterny za sestřičkami se pomazlit, když nám chyběly maminky. Nebo když jsme museli zůstávat na víkendy, tak nás dali na dospělé oddělení a měli jsme na pokojích televizi.
Vzpomínám na zdravotního bratra, který mě vozil na operační sál a vždy si zranil palec u ruky, protože dělal blbosti s nosítkama. Také na to, jak jeden čas tam byl se mnou i můj bratranec a chodili jsme spolu na převazy na sál s ještě jedním klukem. Měli jsme na sobě takzvané andělíčky a sálové sestry nám daly roušky, gumové rukavice a čepice.
Mojí nejhorší noční můrou byly asi injekce. Dostávala jsem pětkrát denně a vždy, když jsem zatáhla zadek, tak potom ta bolest, jako kdyby vás nabral beran zezadu. Můj zadek se stal terčem pro sestřičky, rozpíchaný na obou stranách. Nejdelší chvílí mi byly kapačky. S bratránkem jsme si vždycky vzali hadičky a píchli to do ubohého gumového medvídka, který byl napuštěn vodou a dali vzhůru nohama. Tím jsme se dokázali bavit hodiny.
Tehdy u televize jsem jedla jahodový kompot a rozlila jsem ho. Chudák ručník, úplně ztvrdnul, když jsem ho dala na topení, nasáklý sladkou šťávou.
Vždy jsem se těšila na vizity, protože jsem chtěla každou chvíli vědět, kdy pojedu domů.
Nejlepší byly asi večery, to vždycky sestřička za mnou přišla a začala si se mnou povídat o tom, co mám ráda, co se mi líbí a tehdy, jak byla skupina Lunetik, tak se mi líbil jeden zpěvák. Se mnou na pokoji byl ještě jeden kluk a ten měl časopis, kde právě byl. Vždycky mi předčítala to, co o něm psali.
Nikdy nezapomenu na to, jak se ke mně všichni chovali a chovají nadále - vždy, když tam přijedu, co pro mě udělali a dělají. Při vzpomínce mi tečou slzy, ne ze smutku a lítosti, ale ze stesku po tom všem, co jsem Vám popsala, po sestřičkách, které každým rokem nové přicházely a opět odcházely. Možná to zní divně, že se mi stýská po nemocnici, ale to, co jsem prožila je nezapomenutelné. Proto jsem šla na zdravotní školu, abych i já mohla pomáhat a rozdávat lidem radost a vlévat jim do srdce jistotu a utěšovat je, jako tehdy to dělaly ony mě.

Pod tím vším se nalézají i bolestné chvíle, kdy jsem byla šedou myškou a ostatní děti se mi smály. I teď, když kráčím ulicí, tak se za mnou lidé otáčejí s výsměšným pohledem a nevrlí řidiči řvoucí za mnou nadávky. Spíše to teď předcházím s úsměvem a ignoruji je.
Většina lidí by se měla nad sebou zamyslet, jestli jim to opravdu za to stojí a proč vůbec takto činí. Tak se Vás ptám, stojí Vám za to, ubližovat nevidomým víc, než jim bylo ublíženo?
Tím, že se je snažíte shodit ve společnosti, dokazujete, jak jste ubozí a nevzdělaní... anebo máte příliš velké EGO a tak máte dojem, že všichni Vám leží u nohou? Nikoliv!
Nežádám lítost, soucit ani pochopení. Chceme toleranci.

Šnajdrová Eliška
1.C