Věřím jen sama sobě ...

Když jsem si včera povídala se svou kamarádkou, jen tak mimochodem prohodila něco o věci, nad kterou jsem se zase později zamyslela. (Jako vždy :)). Řekla mi, že by se chtěla někdy stát duchem a vklouznout do soukromí nějakému kamarádovi nebo známému, co asi tak dělá, když je sám.
Řekla jsem jí, že je to pěkná představa, ale že na druhou stranu je to blbost. Kdyby něco takovýho šlo, člověk by už ztratil věškerý soukromí. A že je to lepší tak, jak to je. Ty vlezeš k někomu a on to neví. A pak zase on k tobě - a ty to taky nevíš. Potom by už si člověk nemohl být jistý ničím, čím dnes může, i když toho není zas tak moc, řekněme si to popravdě.
Člověk by totiž měl věřit jen sám sobě. Jen člověk sám ví, co přesně chce, poví, co přesně povědět chce a utají, co utajit chce! Já vím, spousta Vás tu začne psát, že taky věříte své nej... kámarádce nebo kamarádovi, ale já jsem prostě toho názoru, že NEJLÍP NĚCO UTAJÍŠ, KDYŽ TO NIKOMU NEŘEKNEŠ, ale fakt nikomu.
Možná je to proto, že jsem nikdy neměla tu úplně opravdovou kamarádku, které bych mohla říct opravdu úplně všechno, protože jsem nikdy nikomu nevěřila víc než sobě. A víte, možná je to dobře, protože dneska lituju spousty věcí, které jsem řekla!