Zima

Celý život mi byla zima. Zkoušel jsem se oblékat do několika vrstev, vyhříval jsem se na sluníčku, ležel jsem zachumlaný v peřinách v posteli. Nic nepomáhalo. Až nedávno jsem na to přišel. Nikdy jsem se nemohl zahřát, protože ta zima vždycky přichází zevnitř. Z mého srdce.
Nejspíš je studené jako led. Ale není to tím, že bych byl necitelný, naopak. Měl jsem v sobě tolik citu, až jsem to nemohl déle snášet a začal jsem zamrzat… protože ses objevila ty a nikdy jsi mi nedovolila, abych se s tebou o svůj cit podělil. A protožes od přírody nadaná krutostí, s jakou všechny ženy lehko lámou srdce důvěřivým mužům, nepopřela jsi svou vrozenou dovednost a poté, co sis o mě očistila své lakované boty s kovovou jehlou, už jsi mě dál nepotřebovala.
Pozdě jsem to pochopil a proces zmrazování se nedal zastavit. Nebyl jsem ke všem tak důvěřivý, ale zrovna o tobě jsem nepochyboval, myslel jsem, že bys mi nikdy nelhala, jak jsi vždycky zdůrazňovala. Pochopitelně jsem narazil na tvou pravou tvář. Jen bych rád věděl, cos cítila uvnitř, když jsi mi do očí tvrdila opak pravdy. Vysmívala ses mi, anebo jsi prostě necítila nic? A co lítost? Doufám, žes se mnou takto nejednala z lítosti. Jestli něco nesnáším, pak je to falešný soucit.
Teď jsi daleko a já jsem tady, sám ve svém šerém bytě a přemýšlím o tobě. Cítíš to? Víš, že na tebe myslím? Fakticky jsi minulost, ale já se tě stále nemůžu zbavit. Měl bych o tobě přestat uvažovat, ale nemůžu. Jsi příliš skvělý člověk na to, abych tě lehce dostal zpod té ledové hladiny svého rozmočeného nitra. Nepřeji ti nic zlého, jen bych chtěl, aby ses na chvíli cítila tak jako já, zmrzlá, zastavená a… mrtvá samotou.
Má to jednu výhodu: Co je ledové, necítí bolest. Ovšem co necítí bolest bytí, nežije…