Zklamaná

Asi jsem si zase přála více, než mi mohlo být splněno. Možná jsem věřila v to, co nikdy nemělo být vyplněno. A já teď do prázdného pokoje šeptám "Proč?". Možná nechci ani odpověď na otázku, možná se chci jen ptát, možná věřit v to, že můžu dávat i brát. Do všeho, co dělám, dávám kus ze sebe, tak proč nikdo nemá pěkné slovo pro mě? Já už se snad ani nemám kde popálit.
Asi sis tenkrát neměl brát moje číslo, neměl jsi jevit zájem, neměl jsi mě tenkrát políbit, neměl jsi. Bylo by to o tolik jednodušší. Ale nevěděl jsi. A já to chápu. Možná to zní jako ironie, ale není. Dělej, co uznáš za vhodný. Na mně nezáleží, tady jde o tebe.
A mě se ptáš, proč mi ztuhnul úsměv a co mi je? Ty nevíš? Tak já ti to řeknu. Protože mě pálily oči, jak se mi chtělo brečet, ale já jsem přece ta "ledová" holka, co všechno vydrží. A teď, když jsem sama tak tu s tváří v dlaních tiše pláču a slzy mě studí na tvářích.
Já už nevím, proč mám takovou smůlu... snad ve všem. Já to nevím, nevím! Zrovna dneska jsem si detailně prohlížela tvoji tvář, copak na to můžu jen tak zapomenout? Mám tě před očima. Ten štastný úsměv, když tě něco hodně pobavilo, to pohnutí jedním koutkem rtů, když jsi byl unavený. Ty tvoje zvláštní oči. Naklonění hlavy. Tvůj styl chůže, styl řízení. Tvůj výraz, když tě něco rozčílilo. Ten smutný výraz, vždy jsi trošku nakrčil čelo. Jak tvoje oči ztemněly, když jsi nad něčím uvažoval. Kéž bys to nikdy nevyslovil. Kéž by to bylo jinak.

Teď můžu jen říct "škoda" a tiše v noci plakat do polštáře. Asi to tak osud chtěl...