Odpouštění

Neodpouštěla jsem! Neuměla jsem to, nepotřebovala jsem to. Myslela jsem si, že lidi, kteří mě zradili, k životu nepotřebuji - tudíž jim nemusím odpouštět, ani jsem nechtěla, ale to byl omyl! Veliký omyl....

Odpouštění můžeme brát jinak, než že člověku odpustím a pak už to s nim bude dobré, budeme kamarádi, apod. Můžeme to brát jako očištění, úlevu. Odpouštím, ale už se s tím člověkem nikdy neuvidím. Uleví se mi, spadne ze mě kámen, bude mi lip. Dělám to pro sebe.

Odpouštět musíte i sami sobě. Myslíte si, že si nemáte co odpouštět, ale ono se vždycky něco najde. Já tedy nic nenašla, já svých činů nelituji. Nebýt jich, tak nejsem teď tam, kde jsem a já jsem ráda, kde jsem. Pokud neumíte sami sobe odpustit, jak se sebou můžete žít? Špatně? Tak dělejte něco pro to, aby dobře, ne? Život je krátký; v tomhle těle ho žijete jen jednou, tak proč si ho ničit, komplikovat? Pokud problémy, co máte teď, nevyřešíte, potáhnete si je dál, do dalších životů a budete je řešit dál a dál a dál... dokud je konečně nevyřešíte. Odpouštějte!