SMRT

SMRT

Osnova: 1. Protiklady
2.Oběť
3.Šachy
4.Vstupní brána
5.Lidská clona
6.Chyba
7.Vědění

Nic není věčné. Pouze čas, který truchlí, nebo se raduje nad našimi všedními skutky. Snad možná i proto k životu vyslal smrt. Chtěl, aby si člověk uvědomil, že není tak nepolapitelný, bez chyby. Na světě musí být rovnováha a pro rovnováhu života zvolil smrt, pro začátek zvolil konec.
Zažili jste někdy pocit patové situace? Netušili jste, jak před tou či onou situací utéct a jediné, na co jste se vzmohli, bylo nehnutě stát na místě a bezmocně čekat na zázrak? Já několikrát. A teď si představte, že ona smrt se v této patové situaci brodí po celou svou existenci. Co když je smrt pouhou obětí našich skutků? Co když nemá na vybranou? Co když čeká na zázrak?
Život a smrt jsem si vždycky představovala jako dvě bytosti bez emocí hrající šachy. Hrací pole byl svět a figurkami jsme byli my. Nic netušící, jak bude hra pokračovat, jsme se zoufale hrnuli kupředu v domnění, že na druhé straně je naše vysněná záchrana. Smrt je tichá, nenápadná, neúprosná a neústupná. Bude hrát, až když dá našemu životu mat. Bude hrát až do konce. Postupem času jsem si ale uvědomila, že smrt není nekonečným soupeřem života, ale že je jeho součástí.
Za druhé světové války bylo nespočet zmařených lidských životů. Bezdůvodně? Možná zemřeli, protože byli vybráni vyhnout se nekončícímu utrpení. Možná byli vybráni jako trest za prohřešky zbylých. Otázkou zůstává, jestli jim byl dopřán onen tajemný tunel, na jehož konci je světlo a nebo pouhá tma. Jenomže na začátku je vždycky tma. Nepovažuji smrt za konec jako celek, smrtí se nám otevírají dveře dál. Smrtí podle mě nic nekončí.Z řeckých bájí samotný Charón by se mi vysmál, neboť pro něj je jedinou cestou zemřelých cesta do podsvětí. Velký Dalajláma by mi naopak potřásl rukou a možná i pošeptal, že v příštím životě se stanu dravým ptákem, který lidstvo bude pozorovat z výšky a který se bude zamýšlet nad lidskou hloupostí, jen abych mohla v tom následujícím žít lépe, plnohodnotněji. Třetí bytostí mám na mysli všechny ostatní. Každý je originál, každý má svůj pohled na svět. Kdyby byl názor nás všech jednostranný, nebyl by svět tak zajímavý, tajemný. Ohraničenost přímo nenávidím, proto nečekám, že by těch možností existovalo tak málo.
Prach jsi a v prach se obrátíš. Ze všech stran člověk neustále slyší nářek těch méně šťastných. Pokusili jste se někdy pomoci oddálit lidský prach od nemilostného větru? Byť jen od nepatrného vánku? V Africe každých pět vteřin zemře dítě hladem. Pro smrt je Afrika rájem, proto tam také zůstává. Je upoutaná zvyky a čeká. Nejhorší je, že my čekáme s ní. Vzdali jsme snad tento boj? Na tomto světě snad každý zastává názor typu: ,,Stejně všichni jednou zemřeme." Bohužel většině z nás nedochází, že život není pouhou čekací dobou na smrt. Život má být naplněný dary života, jenže v dnešní době je mnoho lidí zaškatulkovaných. Žijí svým vysněným životem s clonou před očima.
V každém životě člověka existuje vzestup a pád. Má různá těžší či lehčí období. Lidé jsou různí a také proto každý řeší těžká období různě. Někdo hledá pomoc,někdo se jimi prodírá sám, někdo vidět zářivé zítřky už ani netouží. A řešení? Smrt. Bohužel si neuvědomuje, že smrt se řešením nikdy nestane. Pouze vypomůže patové situaci, ze které není návratu.
A proč o tom teď píšu? Před necelým rokem jeden nebojácný chlapec z okolí mého bydliště se rozhodl ukončit svůj život sám. Rozhodnout o jeho konci samotné smrti nedovolil. O týden později samým žalem ukončil svůj život i jeho otec. Podle mě ten chlapec byl neskutečným sobcem, protože nepřímo zapříčinil smrt svého blízkého, smutek svých blízkých. Teď jim smrt nedokáže odpustit, že se rozhodli sami a že to nebyla právě ona, kdo mávl oním pomyslným zářícím ostřím její kosy. Jediné, z čeho se nejspíš raduje, je jejich mrtvý bod. Mrtvý bod je trestem za to, že ukončili něco, co nemělo být ukončeno. Není cesty tam ani zpět. Pozůstalí trpí a smrt může opět zatleskat lidské hlouposti.
Ručička času otálí, přemýšlí, snad doufá, že člověk si osud rozmyslí a především na své blízké pomyslí. Smrt je zlá, milosrdná i chtivá, chuť rozdávat její náruč mívá. Je tomu opravdu tak? Měl jste tu čest poznat ji? Shlédnul ji již váš zrak? Toto vědění bude darem až u našeho pádu, já to ovšem nepovažuji za života zradu.
Lenka Bocková