Být či nebýt
Být či nebýt
Anotace: Eutanasia, dobrá smrt...
I samotné americké špičky doktorského umění, které vystudovaly tak prestižní univerzitu, jakou je bezpochyby Hardvard, nemají pravomoce k vykonávání smrtí na objednávku od samotných umírajících (nebo spíše nesnesitelně trpících?). Při promocích musí přísahat při Apollónovi, bohu lékařství, že ani prosbami se nedají pohnout k podání smrtícího léku, ani sami k tomu nikdy nedají podnět. Říkají tomu ,,Přísaha pro humánnost", ale nemyslí si i oni sami ve skrytu duše, v hloubi srdce, že etičtější by bylo přestat držet na smrt odsouzené v okovech?
Já osobně vidím problém v subjektivitě. Když vidíte svého blížního, jak se neuvěřitelně trápí a prosí vás o propuštění ze svých muk, snadno se necháte ovlivnit a budete usilovat o zlegalizování eutanázie. Jenže možnost vraždy v souladu se zákonem by se vší pravděpodobností naskytla příležitost, jak zdědit velký majetek, nebo jak se někoho beztrestně zbavit. Kdekdo by mohl eutanázii lehce využít a hájit se, že na žádost trpícího ho zbavil utrpení. V tom je ona Dobrá smrt záludnou záležitostí.
,,Člověk se nají, napije, pak se dívá na televizi, což je možná nebezpečné, vezme si pyžamo, usne a ráno se neprobudí. Deset tisíc bych za takovou smrt dal, a že jsem hodně lakomej!" pravil Jan Werich. Usnout a neprobudit se, tak si přeje zemřít nespočet lidí. Ale když ještě navíc zaplatíte deset tisíc, můžete si sami vybrat ten slavnostní den...
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Vidíš - zrovna nedávno jsem o tom přemýšlela. Boužel, čím více jsem o tom přemýšlela i diskutovala s jinými, tím více jsem na pochybách. Ta otázka sama o sobě - co můžu vědět v tomhle věku? Nejsem ještě úplně schopna vžít se do situace, kdy bych například žila jen z přístrojů. Potíž je určitě v tom, že člověk, který už je udržován při životě kvantem přístrojů, nemůže sdělit okolí, zda chce odejít či ne - a pak by za něj rohodla rodina. TO se mi nelíbí. Mizí hranice mezi dobrodiním a vraždou - a byla by velká chyba tuto hranici smazat. Na druhou stranu, pokud bych si představila hrozné utrpení, jakým bych pravděpodobně procházela ke konci nejpíše z hlediska psychického, určitě bych eutanasii chtěla - jak to ale vyjádřit. Problém. Většinou ale taková situace rozdělí samotné ty, jenž by měli zemřít, na ty, kteří tímto absolutně ztratili smysl žít a ty, kteří ho naopak nalezli a satli se silnějšími. A přístup rodiny či blízkých v tomto směru hraje velikou roli.
Ne vždy by toto rozhodnutí zemřít bylo zcela svobodné.(pokud vezmeme v úvahu třeba to, že ten který člověk se k tomu ještě může vyjádřit nepříklad po tom, co je mu sděleno, že jeho stav se má výrazně zhoršit apod.)
Proto zakončuji... a říkám, nevím... spíše ano i spíše ne.... ale vlasntě, spíše ne.
24.10.2007 22:36:00 | Já Esther Ruth
No, ono, že by podávání takových dávek morfia bylo srovnatelné s eutanáziía nějaká poklidná smrt, to teda rozodně není, viděla jsem u blízkého člověka, jak to vypadá...
jinak úvaha... co se týče tématu, dobrý, myslím, že proti zneužití by se to ošetřit dalo, samozřejmě že ne 100%, to nejde nikdy, ale dalo.
ale ke způsobu zpracování... to se mi moc nelíbilo, nevím, přišlo mi to, ne o ničem, to ne, ale takový neslaný-nemastný, nenadchne-neurazí...
snad ani můj koment neurazí tebe, pá, Cris
23.10.2007 13:34:00 | Cristinne