Eutanázie, ano nebo ne?
Eutanázie, ano nebo ne?
„ Každý je pánem svého života, jejž může i zničit. Může-li toto právo uplatnit sám, jestliže zákon sebevraždu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného?“ (Omicio-suicidio, Roma 1922, s. 47–51).
Všichni máme stejný úděl. Je nám dán život, který bychom měli prožít, nikoli pouze přežít, protože pak přijde nevyhnutelné – smrt. Každý z nás se na téma smrti dívá jinak a můžeme ho uchopit z mnoha perspektiv. Někteří smrt chápou jako konec jakékoliv formy vědomé existence jedince, jiní smrt vnímají jako vysvobození z pozemských problémů a začátek něčeho nového. Ať tak či onak, ve většině z nás patrně přetrvává přesvědčení, že smrt by měla být přirozeným procesem, tudíž by se jí nemělo jakkoli „napomáhat“. V této souvislosti se stále více hovoří o eutanázii, jakožto o aktu usmrcení na žádost. Eutánazie se dosud setkala převážně negativními reakcemi a už teď lze usoudit, že její legalizace v evropských zemích bude trvat ještě hodně dlouho. Není tudíž vyloučeno ani to, že se její legalizace vůbec neuskuteční. Na jednu stranu je tento postoj vcelku pochopitelný. Dnešní společnost je totiž schopná zneužít čehokoliv, eutanazie nevyjímaje, a proto si myslím, že je tato obezřetnost na místě.
Na straně druhé se ale nabízí několik otázek, na které není vůbec jednoduché odpovědět. Často se ptám, jestli má někdo vůbec právo nutit smrtelně nemocné žít. Myslím, že ti, jejichž život závisí na přístrojích, už žijí jen jakoby z „povinnosti“ a své jediné vysvobození vidí právě ve smrti. Na první pohled se toto tvrzení může zdát být až přespříliš kruté, což ve své podstatě také je, ovšem podíváme-li se na celou věc trochu více „lidštěji“, zjistíme, že život na přístrojích se stejně nedá nazývat životem v pravém slova smyslu. Ano, srdce stále tluče, ovšem skutečná plnohodnotná existence je pro tohoto natolik handicapovaného člověka jednou velkou neznámou X, kolem níž se s každým dalším dnem života hromadí více a více otazníků. Z tohoto důvodu si myslím, že by měla být v některých případech eutanázie povolena. Musím však přiznat, že netuším, jak bych se zachovala v situaci, když by mě někdo z mých blízkých požádal o eutanázii. Myslím, že bych hodně dlouho zvažovala své rozhodnutí, dokonce si troufám tvrdit, že bych se nejspíš ani nedokázala striktně rozhodnout. Stále bych se ptala sama sebe, mám-li vůbec právo někoho usmrtit, i když mě o to sám požádal. Nevím, co by pro mě bylo horší, jestli to, že bych viděla utrpení v očích někoho, koho miluju, anebo fakt, že jsem já byla tou, která nechala jeho život vyhasnout, byť za cenu, že se díky mně dočkal vytouženého klidu a úlevy. Eutanázie je téma diskutabilní a vede k mnohým dohadům. Každý z nás má rozdílné teze o tom, jak by mělo být ukončeno lidské bytí.
Nepřímo s eutanázií souvisí i otázka interrupce nebo trestu smrti. Ačkoli se vám může zdát, že jde o tři naprosto odlišné „způsoby“, jak ukončit život, něco mají přeci jen společného. U každého z nich se totiž ptáte na tutéž otázku: Žít či nežít? Znova by se mohla spustit nová vlna názorů, nesouhlasů, revoltace a pobouření. Přesto jsem přesvědčená, že je důležité nejprve zvážit všechny aspekty a teprve poté se jasně rozhodnout. Je moudré dát život malému tvorečkovi i přesto, že by jeho rodiče nebyli schopni mu zajistit plnohodnotné živobytí s potřebnou dávkou citu a morálky? Je moudré „nutit“ žít někoho, kdo denně bojuje sám proti sobě a jeho úhlavním nepřítelem je právě život? Je moudré nechat usmrtit někoho, kdo svým nekalým jednáním nechal pohasnout už jeden lidský život? Domnívám se, že člověk odsouzený k trestu smrti projde určitým duševním očistcem, během nějž si uvědomí všechny své chyby a myslím, že kdyby mu byla dána ještě jedna šance své činy jakkoli odčinit, využil by jí beze zbytku.
Co dodat na závěr? Smrt je téma obávané, neuvěřitelně křehké a každý pozemský tvor má vůči smrti respekt. Během života se můžeme setkat s desítkami různých situacích, kdy se rozhoduje mezi životem a smrtí. Rozhodnutí není lehké pro nikoho z nás – pro nemocného, který čeká na schválení eutanázie, pro lékaře, jehož pacient ho prosí o dobrovolnou smrt, ani pro soudce, který zvažuje, zda někoho odsoudit k trestu smrti anebo ne. Nikdy nevíme, kdy se nás jedno z těchto témat dotkne. Proto je lepší celou problematiku pozorovat z povzdálí i v případě, že se nás přímo netýká. Neulehčí nám to sice naše rozhodování, ovšem pomůže nám pochopit ty, na jejichž bedrech spočívá toto neskutečně těžké rozhodnutí….
Všichni máme stejný úděl. Je nám dán život, který bychom měli prožít, nikoli pouze přežít, protože pak přijde nevyhnutelné – smrt. Každý z nás se na téma smrti dívá jinak a můžeme ho uchopit z mnoha perspektiv. Někteří smrt chápou jako konec jakékoliv formy vědomé existence jedince, jiní smrt vnímají jako vysvobození z pozemských problémů a začátek něčeho nového. Ať tak či onak, ve většině z nás patrně přetrvává přesvědčení, že smrt by měla být přirozeným procesem, tudíž by se jí nemělo jakkoli „napomáhat“. V této souvislosti se stále více hovoří o eutanázii, jakožto o aktu usmrcení na žádost. Eutánazie se dosud setkala převážně negativními reakcemi a už teď lze usoudit, že její legalizace v evropských zemích bude trvat ještě hodně dlouho. Není tudíž vyloučeno ani to, že se její legalizace vůbec neuskuteční. Na jednu stranu je tento postoj vcelku pochopitelný. Dnešní společnost je totiž schopná zneužít čehokoliv, eutanazie nevyjímaje, a proto si myslím, že je tato obezřetnost na místě.
Na straně druhé se ale nabízí několik otázek, na které není vůbec jednoduché odpovědět. Často se ptám, jestli má někdo vůbec právo nutit smrtelně nemocné žít. Myslím, že ti, jejichž život závisí na přístrojích, už žijí jen jakoby z „povinnosti“ a své jediné vysvobození vidí právě ve smrti. Na první pohled se toto tvrzení může zdát být až přespříliš kruté, což ve své podstatě také je, ovšem podíváme-li se na celou věc trochu více „lidštěji“, zjistíme, že život na přístrojích se stejně nedá nazývat životem v pravém slova smyslu. Ano, srdce stále tluče, ovšem skutečná plnohodnotná existence je pro tohoto natolik handicapovaného člověka jednou velkou neznámou X, kolem níž se s každým dalším dnem života hromadí více a více otazníků. Z tohoto důvodu si myslím, že by měla být v některých případech eutanázie povolena. Musím však přiznat, že netuším, jak bych se zachovala v situaci, když by mě někdo z mých blízkých požádal o eutanázii. Myslím, že bych hodně dlouho zvažovala své rozhodnutí, dokonce si troufám tvrdit, že bych se nejspíš ani nedokázala striktně rozhodnout. Stále bych se ptala sama sebe, mám-li vůbec právo někoho usmrtit, i když mě o to sám požádal. Nevím, co by pro mě bylo horší, jestli to, že bych viděla utrpení v očích někoho, koho miluju, anebo fakt, že jsem já byla tou, která nechala jeho život vyhasnout, byť za cenu, že se díky mně dočkal vytouženého klidu a úlevy. Eutanázie je téma diskutabilní a vede k mnohým dohadům. Každý z nás má rozdílné teze o tom, jak by mělo být ukončeno lidské bytí.
Nepřímo s eutanázií souvisí i otázka interrupce nebo trestu smrti. Ačkoli se vám může zdát, že jde o tři naprosto odlišné „způsoby“, jak ukončit život, něco mají přeci jen společného. U každého z nich se totiž ptáte na tutéž otázku: Žít či nežít? Znova by se mohla spustit nová vlna názorů, nesouhlasů, revoltace a pobouření. Přesto jsem přesvědčená, že je důležité nejprve zvážit všechny aspekty a teprve poté se jasně rozhodnout. Je moudré dát život malému tvorečkovi i přesto, že by jeho rodiče nebyli schopni mu zajistit plnohodnotné živobytí s potřebnou dávkou citu a morálky? Je moudré „nutit“ žít někoho, kdo denně bojuje sám proti sobě a jeho úhlavním nepřítelem je právě život? Je moudré nechat usmrtit někoho, kdo svým nekalým jednáním nechal pohasnout už jeden lidský život? Domnívám se, že člověk odsouzený k trestu smrti projde určitým duševním očistcem, během nějž si uvědomí všechny své chyby a myslím, že kdyby mu byla dána ještě jedna šance své činy jakkoli odčinit, využil by jí beze zbytku.
Co dodat na závěr? Smrt je téma obávané, neuvěřitelně křehké a každý pozemský tvor má vůči smrti respekt. Během života se můžeme setkat s desítkami různých situacích, kdy se rozhoduje mezi životem a smrtí. Rozhodnutí není lehké pro nikoho z nás – pro nemocného, který čeká na schválení eutanázie, pro lékaře, jehož pacient ho prosí o dobrovolnou smrt, ani pro soudce, který zvažuje, zda někoho odsoudit k trestu smrti anebo ne. Nikdy nevíme, kdy se nás jedno z těchto témat dotkne. Proto je lepší celou problematiku pozorovat z povzdálí i v případě, že se nás přímo netýká. Neulehčí nám to sice naše rozhodování, ovšem pomůže nám pochopit ty, na jejichž bedrech spočívá toto neskutečně těžké rozhodnutí….
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk